DENÍK

9. den   pátek - 16. 8. 2002

Rovik - Bud - silnice Atlantic Road - Sunndalsora - Oppdal - Ulsberg - Kvikne - 376 km

V sedm hodin ráno začalo pršet a tak jsme si trochu přispali. Je půl desáté a je po dešti. V poklidu snídáme a sušíme mokré stany. Je teplo a z mraků na nás sem tam vykoukne sluníčko. V 11.15 hod. opouštíme tábořiště, v té době už je krásně jasno. Přijíždíme k Molde a najednou šok. Budeme platit za průjezd tunelem, který vede pod mořem do Molde. Tabule říká - osobní automobil 55,- NOK. To nějak zkousneme. Dávám Romanovi do ruky přesně 55,- NOK, ale paní v budce říká 115,- NOK. Ono se platí ještě 20,- NOK na osobu. To nám opravdu vyrazilo dech, ale nedá se nic dělat. Dnes je naším hlavním cílem Atlantic Road (Atlanterhavsveien). Jedná se o cestu propojující několik ostrůvků s pevninou. Kousek za Molde platíme ještě jednou za další tunel, tentokrát „jen“ 15,- NOK. Jedeme podél pobřeží Atlantského oceánu do rybářského městečka Bud. Zde se zastavujeme u vojenského hlídkového místa Ergan. Jsou zde ?????? z II. světové války, malá pevnost, jakých jsou v ČR podél hranic stovky. Tady se za vstup samozřejmě vybírá. Ani nezjišťujeme kolik stojí a raději si vychutnáváme panorama volného moře s mnoha ostrůvkama. Pokračujeme dál a už jedeme po Atlantic Road. Popravdě nás nijak moc nenadchla. Určitě jsme od toho čekali o trochu víc. Taky se mění počasí. Je vidět, jak nad vnitrozemím prší. Vracíme se zpátky po Atlantic Road. Původně jsme mysleli, že se podíváme do Kristiansundu, ale popis v průvodci a hlavně další trajekt nás odradili.

Teď už bychom po cestě neměli platit žádné poplatky. Sbohem nádherné norské pobřeží za desítkami fjordů, horami a ledovci. Teď nás čeká norské vnitrozemí. Jedeme na východ k švédským hranicím. Nedaleko městečka Kvikne nacházíme lesní loučku. Ideální místo pro přespání. Je trochu chladno, ale teplé ponožky a mikina to spraví. Toto tábořiště jsme nazvali „Chladná louka“.

10. den   sobota - 17. 8. 2002

Kvikne - Roros - Brekken - Linsell - 315 km

Dnes se nám expedice přehupuje do druhé poloviny. Ráno pokračujeme směr Švédsko. Předešlá noc byla naše poslední v Norsku. Jedeme horskou krajinou, kde listí na stromech už připomíná podzim. Jsme tak vysoko, že projíždíme mraky. Další zastávkou by mělo být starobylé hornické město Roros. Před městečkem OS zastavujeme v kempu, abychom prakticky po týdnu použili mýdlo. Jdeme na recepci, ptáme se babči, jestli se můžeme umýt. Babča zvedne oči od pletení a říká: „Nemám ráda, když se tu umývají lidé ze silnice“. Když však vidí, v jakém jsme stavu a jací jsme sympatičtí mladí lidé, tak nám to povoluje. „Ale musíte po sobě uklidit!“ dodává. Jsou zde docela pěkné sprchy s teplou vodou za 10,- NOK/5 minut. Máme trochu problémy s drobnýma, ale vše je zdárně vyřešeno a hygieně učiněno za dost.

Jedeme si prohlédnout staré hornické město Roros, které je na seznamu UNESCO, a utrácíme poslední norské koruny. Co s NOK ve Švédsku? Čím víc se blížíme Švédsku, musíme se vyhýbat běžcům. Asi běh Norsko - Švédského přátelství, říká Ríša. Míjíme Brekken, předposlední město před švédskými hranicemi. Mají tady naftu za 8,40 NOK/litr. Jedeme dál, ještě je před námi poslední město Vauldalen. Ríša vidí cestou houby a popadla ho houbařská vášeň. Nakoupíme vejce a uděláme si bezva smaženici. Avšak Vauldalen je pouze hraniční přechod mezi Norskem a Švédskem. Tak se vracíme zpátky do Brekken natankovat (protože nemáme švédské koruny, ale zato máme téměř prázdnou nádrž). V Brekkenu je tankování pouze na kartu a navíc je sobota 16.00 hod. takže nikde nemají otevřeno. Průšvih, nenakoupíme a nenatankujeme a zbydou nám norské koruny. Naštěstí u benzinky stojí auto s mladým Norem, tak ho prosíme, jestli bychom nemohli natankovat na jeho kartu a potom mu dáme peníze. Nor neváhá a vkládá kartu. Natankujeme a dáváme mu peníze a dvoje Marlbora. Škoda, že jsme ho nepotkali dřív, mohli jsme mu nabídnout vodku. Ale teď by nám byly norské koruny k ničemu. Uvidíme ve Švédsku. Cestou na hranice vyzvedáváme Ríšu, kterého jsme vysadili, aby nasbíral houby. Našel několik křemenáčů, z nichž jeden stojí opravdu za to. Bohužel nemáme vejce a už se vzdáváme, že někde nějaká seženeme. Pomalu, ale jistě se vytrácí náš sen o smaženici.

Něco kolem půl páté odpoledne nadobro opouštíme Norsko a vítají nás nekonečné lesy Švédska. V malém městečku poblíž hranic uvidíme otevřený kiosek. Ptáme se, jestli můžeme platit norskýma korunama. Hurá!! Mají vejce! Máme takovou radost, že ještě kupujeme nanuky a chleba. Když nasedáme do auta, oslovuje nás paní česky. „Promiňte, vy jste češi? My jsme vás slyšeli v obchodě mluvit česky.“ Je to paní z Kroměříže a už třicet let bydlí ve Švédsku, kam se provdala. Teď jedou s manželem do Norska na dovolenou. Dozvídáme se od ní, že ve švédských lesích jsou medvědi, což nepotěšilo hlavně Peťu, ale ani nikoho z nás. Dále říká, že Drážďany jsou komplet pod vodou. Doufáme, že až za týden pojedeme zpátky, tak to bude v pořádku. Loučíme se, nabíráme nezbytnou vodu a začínáme hledat tábořiště. Asi po 80km nacházíme u městečka Linsell perfektní lesní mýtinku. Je to bezvadné místo, až na ty komáry a mušky. Toto místo jsme nazvali „U medvědí klece“, neboť jsou zde zbytky klece z pletiva, odkud určitě utekl medvěd. Děláme si smaženici, na kterou se těšíme celý den. Roman a Ríša říkají, že byla vynikající. Honza mlčí, asi ví své.


ÚVOD    DENÍK    FOTKY    ÚČASTNÍCI    MAPA

Kopyrajt © Roman & Honza 2005