Úvod • Deník • ÚčastníciFotkyO Gruzii
Cesta do Sofie (znovu na Balkáně)

Trasa
BRNO - Slovensko - Maďarsko - Jugoslávie - Bulharsko - Turecko (Kapikule)

1.den - 11.7. pátek

NABÍRÁME SMĚR BALKÁN. PLNI OPTIMISMU.
JEŠTĚ ANI NEVÍME, JAK NÁS BULHAŘI ZASE DOSTANOU ...

Naše pětičlenná skupinka vyráží ve večerních hodinách (19:15 h) z jihomoravského městečka Mikulova plně naloženou škodou Felicií. Ještě jsme si u Pešků pochutnali na výborné večeři (vynikajícím kuřeti), naložili bagáž, foto před odjezdem a můžeme jet.

Čůrací přestávka

Zajíc ještě v Čechách zjišťuje, co všechno zapomněl a není toho málo ? (třebas řidičák). U Zajíce je to však v normál.

Český hraniční přechod Lanžhot je uzavřen, tak nezbývá nic jiného, než si udělat zajížďku na Hodonín. Slovenské i maďarské hranice bez problémů. Srbské jsou horší, dlouhé čekání, kolony aut. Stačí zaváhat při posunu se ve frontě a hned se před nás nějakej ten bídák natlačí. Srbské silnice jsou mizerné, couráme se za kolonami aut a při vjezdu či výjezdu z dálnice nám neminou dálniční poplatky. Bulharští celníci nás také ždímají z peněž. Zádumčivý úředník přepečlivě kontroluje doklady. Platíme 2 eura za desinfekci (což je taková kaluž kousek před celnicí, kterou jsme donuceni projet), pak ještě 2 eura za používání bulharských silnic a vstupujeme do země. Komunikaci zajišťuje Sáťa. Jak rozený Bulhar!

2.den - 12.7. sobota

Alexandr Nevski PŘÍJEZD DO SOFIE, PROHLÍDKA MĚSTA, ODLOŽENÍ AUTA U KATJI.
NOČNÍ ODJEZD SMĚR TURECKO

Do Sofie přijíždíme kolem třetí odpoledne. Rafičky hodinek posouváme o hodinu dopředu. Naše drahá Felicie bude zavezena k Sáťovic rodině. Jede Datel a Sáťa ("Dlouho se s ní neuvidíme!", myslíme si všichni naivně, ještě netušící, co nás čeká za trable!), my zbývající čekáme na hlavním nádraží.

Vlak do Plovdidu vyjíždí (podle jízdního řádu) až v 23:15. Vyrážíme do centra obhlédnou památky (kostel sv. neděle a katedrálu Alexandra Něvsky) a vyzkoušet místní speciality (třebas banicu - pečivo z listového těsta se sýrem - výtečné!).

Máme štěstí. Právě probíhá mezinárodní festival tanečních a pěveckých souborů z Bulharska, Makedonie, Albánie, Mexika a dokonce i Gruzie. Sedáme pod stromy, objednáváme pivo, limo a sledujeme festival. Zážitek! Čekáme na gruzínský soubor. Konečně (samozřejmě jako poslední). Úžasný!!! Fotím, poslouchám a zírám. Fakt mě to dostalo.

Kluci už jsou nevrlí, tak musíme jít. Vůbec se mi nechce.

Folklorní festival

Chvíli poté, co se usadíme do vlakového kupéčka (špinavého, ale celkem pohodlného) se z hlášení "místního drážního rozhlasu" dozvídáme, že vlak nemá lokomotivu, a proto bude o 100 minut opožděn. Prostě Balkán.

3.den - 13.7. neděle

PROBLÉMY S OPUŠTĚNÍM BULHARSKA. DĚLENÍ NA 2 TÝMY

V 1 hodinu ranní jsme se konečně rozjeli. Kupodivu lokomotiva dorazila. Zhruba po 3 hodinách přijíždíme do Plovdivu. Všichni pospáváme, aspoň se o to snažíme (někteří se ani snažit nemusí, jde jim to samo - vždy a všude, že Zajícu?). Jediný, kdo nespí a otravuje nám chvíle snění a vzduch, je jakýsi o komunikaci se snažící Bulhar. Vůbec mu nevadí, že mu nerozumíme a že Sáťa, který se jako jediný bulharsky domluví, o komunikaci nemá zájem, neboť se mu chce spát. A ty děsně smradlavý bulharský cigarety. Kéž by si chtěl spálit zobák!

Úspěšné vystoupení v Plovdivu, byl tak trochu zázrak! Sladce spící Zajíc zcela náhodně votevřel voko a povídá: "Tady to znám! Tady už jsem byl! Vystupujem." Pěkný fofry, ale stihli jsme to. Měli jsme sice nařízený budík na dobu, v kterou jsme dle našich propočtů (počítaje i se zpožděním) měli dorazit do Plovdivu, ale vlak dohnal ztracený čas a mi dojeli na místo určení mnohem dřív, než jsme předpokládali.

Na plovdivském nádraží (rozloženi na zemi na karimatkách) čekáme na ranní spoj do Svilengradu (odjezd v 6:40). Ze Svilengradu přesun k "hlavnímu" autobusovému nádraží busem, dá-li se tomu tam říkat (hrčel jak raketoplán a sotva jel). Odtud k tureckým hranicím. A začaly potíže. První celní stanoviště OK, druhé OK, třetí KRIZE - končíme v postupu celní zónou. Celník zahlédl v Datlově pasu razítko s SPZ je Felicie a to byl konec. Kde prý máme kola (to jako to auto).

Dozvěděli jsme se, že nelze nechat auto u rodiny v Bulharsku. Musíme ho přihlásit na mýtnici v Sofii. Kdo by to byl jen tušil! Takže se máme vrátit do Sofie a tam si to zařídit, nechat si dát razítko do pasu a až pak se vrátit zpět na hranice. To nás teda dostalo, vytočilo, naštvalo. Marně jsme se snažili to ukecat. Bez šance. Po 3 hodinách strávených v celním prostoru to otáčíme a jdeme vstříc uskutečnění nového plánu.

Sáťa s Datlem pofrčí zpět do Svilengradu a odtud se pokusí překročit hranice vlakem. Pokud je opět vychmátne nějaký aktivní celník, pojedou do Sofie, vyřídí agendu kolem auta a přijedou za náma Istanbulu, kde na ně budeme čekat. Zajíc, Franta a já zůstáváme zatím na bulharské straně a krátce po půlnoci překročíme bulharsko-tureckou hranici. Po půlnoci proto, abychom nepromarnili den platnosti víz. Kdo ví, kdy do Turecka dorazí Datel se Sáťou. Pokud se jim podaří vlaková forma přechodu hranic, přijedou ve 2:40 do Kapikule. Budeme tam čekat na B-tým. Neklapne-li to, odjedeme ráno do Istanbulu a sejdeme se až tam.

V žáru odpoledního slunce hledáme stín, kde můžeme ničím nerušeni složit batohy a svá těla. A přeci - aspoň malý lesík. Krátký, zato hluboký spánek nás vzpružil. Kolem půl deváté večer vaříme rýži s omáčkou Orient a vyrážíme zpět k městečku. Sedíme na verandě malé hospůdky - kluci u piva Zagorky, já u limči. Hrajeme pexeso, posloucháme bulharské radiohity a čekáme, až se přiblíží půlnoc. Poté druhý pokus překročení hranic. Jestlipak tam bude ten celník do nás předtím poslal do ??, to bude koukat. Celníci z ostatních stanovišť už o naší kolizi ví, soucitně na nás pokyvují, krčí rameny a usmívají se.



 1
Do Sofie 
 2
Istanbul 
 3
Černomoří 
 4
Batumi 
 5
Pod Kazbeg 
 6
Mccheta 
 7
ŠioMghvime 
 8
Tbilisi 
 9
Vardzia 
 10
Chattušaš 
 11
Kapadokia 
 12
Ihlara 
13
Istanbul (2)
 14
Cesta domů