Úvod • Deník • ÚčastníciFotkyO Gruzii
Cesta pod vrcholek Kazbegu

Trasa
Batumi - Tbilisis - Kazbegi - KAZBEG - Kazbegi - Mccheta

12.den - 22.7. úterý

PŘÍJEZD DO TBILISI, PŘESUN MARŠURUTKOU DO KAZBEGI
OBĚD V HOTELU (SQELÝ ŠAŠLIK). NÁKUP 20ti CHLEBŮ (SERIOZNO)
ZAČÍNÁ PRŠET, PŘESTO VYRÁŽÍME ....
NACHÁZÍME VHODNÉ MÍSTO NA STANY, TAK SE KONEČNĚ MŮŽEME PŘED DEŠTĚM SCHOVAT.

V devět ráno přijíždíme do Tbilisi. Příjemně jsme se prospali a ani nás nikdo neokradl. Klukům se v noci přeci jen podařilo zavřít dveře od kupéčka. Byly jaksi zadřený - nešli zatáhnout. Bylo nám řečeno, že pokud si necháme otevřeno, tak nás zaručeně oberou!

Okolí tbiliského nádraží - humus hadra, šílený bordel. Domlouváme, co podnikneme. Nasedáme na městský bus (dá-li se to tak nazvat, moc nevěřím, že se to rozjede) a jedeme do Dubé. Odtud maršrutkou tři a půl hodiny po Military Highway (vojenské cestě) do Kazbegi. Stoupáme nekonečnými serpentinami po rozbitých silničkách, jedna díra větší jak druhá. Úplný tankodrom! Měla jsem pocit, že pokud maršrutkou ještě párkrát najedeme do díry, tak se rozsype. Ale vydržela! Asi nás ochraňoval křížek, který měl řidič zavěšený na předním skle a pokyvoval se v rytmu jízdy. Maršrutka občas najela tak blízko ke krajnici, že se stačilo nahnout z okýnka a už bychom se kouleli ze srázů dolů a z naší maršrutky by za pár let byl tentýž vrak, kterých jsme cestou viděli spousty. Nebylo to moc povzbudivé podívání. Kluci vzadu nadskakovali až ke stropu auta, a také to pěkně hlasitě doprovázeli. Místní z nás měli povyražení. Datlovi navíc bylo špatně po včerejší noční pařbě ve vlaku s gruzínským spolucestujícím, takže zatáčky a poskoky auta pro něj byly utrpením. Do Kazbegi, horské vesničky v 1700 m n m, jsme dojeli sice vytřepaní, ale živí. Hned jsme zapadli do nejbližší restaurace. Svlékáme kraťasy a trika a navlékáme se do něčeho teplejšího, abychom nepůsobili jako exoti od moře. Ňák se nám s tou vyšší nadmořskou výškou ochladilo.

Obsluha v hotelové restauraci je šíleně pomalá, ale nakonec se dočkáme výborného obědu, no spíš už večeře. Dáváme si šašlik ze skopového masa s ostrou omáčkou, k tomu gruzínský chléb. Zaplatíme 27 Lari a opouštíme prostory. Musíme doplnit vodu a nakoupit chleby na pobyt nahoře v kopcích. Takže to propočítáváme, bude to 5 ks na hlavu, takže 20. Místní pekař z nás má šok. Nechce věřit, že opravdu míníme koupit 20 chlebů. Myslí si, že si z něho děláme srandu. Jak bychom mohli!!! ? Ptá se: "Skolko?" My: "Dvácat." On vykulí oči: "Éto seriózno?" A my: "Da"

Pohled do Kazbegi Stále prší nebo aspoň poprchává. Chvíli naivně čekáme, že se to počasí umoudří. V mezičase házíme řeč se čtyřma klukama, kteří se vrací z treku do Tbilisi (tři jsou přímo odtamtud, jeden je z Miamy - a musím dodat, že na to i vypadá). Nabízejí nám horký chléb a výborný sýr. Sáťa, Datel, Zajíc ani Franta nechtějí, to já si dám. Hoši jsou galantní. Jeden z nich mi chtěl pomáhat s baťohem, ač jsem ani nikam nešla. Inu, gentlemani. Stále mám však na paměti, že se tu kradou ženský! Takže jít si jen tak sama na procházku by bylo o život (no, spíše o čest!).

Opouštíme Kazbegi a vystoupáváme ke kostelíku Cminda Sameba. Prší a prší! Hledáme místo na spaní. Začíná pořádný slejvák. Rychle stavíme stany a zalézáme. Vaříme bramborovou kaši s chlebem. Hmm, to je menu, co?

13.den - 23.7. středa

CMINDA SAMEBA. SETKÁNÍ S POLÁKAMA (MAJÍ NAROZDÍL OD NÁS MAPU)
DOCELA SOLIDNÍ POČASÍ, BALÍME. VYRÁŽÍME DÁL
ROZDĚLÁNÍ STANŮ V 2900 m, A ZASE ZAČÍNÁ PRŠET

Cminda Sameba Prší celou noc! Ráno na chvilku přestává a pak to zase spustí. Vaříme snídani (vločky, rozinky, kakao). Zůstáváme ve stanech v obležení krav a psů.

Kolem 11. hodiny se Zajíc, Sáťa a já vydáváme ke Cmindě, kde potkáváme skupinku polských trekařů. Házíme řeč a studujeme jejich mapu. Ta naše odpočívá v Batumi v autě. Kolem 13. hodiny vše sbalíme a stoupáme směrem ke Kazbegu. V 15. hodin zastávka na oběd a pokračujeme ve výstupu. Údolíčkem vystoupáme k vrcholku asi 2900 m n m, malá pauza a jdeme hledat místo na spaní. Táboříme kousek od Poláků. Ještě se stíháme umýt v ledovcové řece. Ty jo, ta byla ale fááákt LEDOVÁ! A rychle se schováváme před bouřkou. Prší, hřmí a blýská se. No, nevím, jestli na lepší časy nebo na horší??? Čekáme, až přestane, pak se pokusíme uvařit. Dnešní jídelníček: bramboračka a chleba.

Už je večerní párty ve stanu u kluků - Becher, rozinky, pokec a hajdy na kutě.

14.den - 24.7. čtvrtek

PRŠÍ CELOU NOC A S PŘESTÁVKAMA I CELÝ DEN
DO TOHO FOUKÁ PĚKNĚ NEPŘÍJEMNÝ VÍTR, KTERÝ NÁM SKORO ODNÁŠÍ NÁŠ KEMPINGOVÝ STAN. TVOŘÍME NOVÉ KOTVÍCÍ LANKA Z TKANIČEK :-)
PODNIKÁME VÝLET NA NEDALEKÝ KOPEC (STŘÍDAVĚ MLHA, OBČAS DÉŠŤ A JEDNOU DOKONCE VYSVITLO I SLUNÍČKO)
TURECKÁ VÝPRAVA (GORATEX, GPS) UTÍKÁ PRYČ Z HOR. NA SLUNÍČKO ČEKAJÍ JIŽ 3tí DEN.
PÁRTY V PARTYOVÉM PLESNIVÉM STANU
POKUD SE ZÍTRA POČASÍ NEZLEPŠÍ, TAK TO TAKY OTÁČÍME.

Celou noc poprchává, ráno prší ještě víc. Byla mi byla docela kosa, ač mám suprový spacák. Celou noc jsem proklepala a to se blbě se spí.

Kolem desáté hodiny jdu zcela dobrovolně k ledovcové říčce pro vodu, abychom mohli uvařit. Stále prší, svah je promáčený a voda v řece! ŠÍLENĚ ledová!!!

Vaříme kaši z rozemleté pšenice ochucenou kakaem, cukrem a sunarem. Mně to celkem chutná, ale Sáťa to nezvládá. Musí tu ranní "pochoutku" zajíst salámem, jinak by se z toho asi nevzpamatoval.

Kopecky Blíží se poledne. Pršet nepřestává a navíc se přidává vítr. Čekáme.

Jsou dvě odpoledne. Neustálý déšť nás začíná pěkně??. ŠTVÁT. Počkáme do zítřka. Nezlepší-li se to, sestoupíme zpět do vesnice. Nálada je sice zatím dobrá, ale z každého je cítit trocha zklamání. Nechce se mi z hor zpět do města, ani trochu ne!!! Tak moc bych si přála šlapat po horách! Lezou na mě chmury.

Po 17. hodině se počasí zlepšuje. Vylézáme z nor (stanů) a stoupáme na blízký kopec a po jeho hřebeni na další vrcholky. Dnešní rekord - 3 200 m n m. Sice mrholí, ale už je to lepší než ráno a celé dopoledne.

Na následující den jsou dva plány: Bude-li pršet - sestup, bude-li hezky - výstup ke Kazbegu.

15.den - 25.7. pátek

POČASÍ SE MOUDŘÍ, POKRAČUJEME DÁL
VÝSTUP PO LEDOVCI K METEOROLOGICKÉ STANICI
SUŠENÍ, KECÁNÍ S BORCEMA ZE STANICE, STAVĚNÍ STANŮ
VÝSTUP KE KAPLIČCE VE VÝŠCE 4.100 M. MLHA, SESTUP KE STANŮM
ZAČÍNÁ SNĚŽIT. V NOCI SE STAN POD TÍHOU SNĚHU ZMENŠUJE :-)

Další den nás vítá překrásným východem slunce a navíc se nám v plné kráse odhalí gora Kazbeg. Ty pocity, jaké z toho mám, jsou nepopsatelné. Snad dojetí, radost, sevřené sdrce??.

Rozhodnuto: JDEME NAHORU.

Vyrážíme kolem půl desáté. Stále stoupáme, překračujeme ledovcovou řeku (není to zrovna moje oblíbená činnost, ta představa, že tam zahučím?..!!!!), jdeme suťoviskem mezi kameny, stále vzhůru. O půl dvanácté se přibližujeme k ledovcovému poli a máme na dohled bývalou meteorologickou stanici (je ve výšce 3 650 m n m). Konečně. Docela nás to povzbudí. Než tam dolezeme, uplynou ještě dvě hodiny. Cesta byla chvílemi dost špatná, ale dalo se to přejít bez maček. Stačili teleskopické hůlky, někteří zvládali i bez hůlek - třebas Zajíc, že? ?. Když jsme byli téměř nadosah stanici, už by stačilo jen prudce vystoupat. Narazili jsme na trhliny, které jsme museli zdlouhavě obcházet.

Pohled k cili Na meteostanici nasáváme teplo. Místní horalové, kteří to zde obývají, nám vaří čaj a kafe. To přijde vhod. Sáťa jim za "odměnu" nasypal cigaretový popel do plechovky s kafem. Myslel, že je to popelník. A von to nebyl. "Sáťo, že se nestydíš!" ? Likvidujeme svoje zásoby jídla (sýr mi bohužel zplesnivěl a já se s ním táhla až sem nahoru, jó, jo), odpočinem a jdeme stavět stany. Musíme je dobře upevnit a zabezpečit proti větru, neboť počasí se velmi rychle mění.

Pak si ještě děláme výstup k malému plechovému kostelíčku přímo pod Kazbegem. Suťoviskem vystoupáme do 4 100 metrů. Nádherné výhledy! Vrcholová fota, vrcholové tyčinky. Slunce pálí, začíná být zima a zezdola se plíží mlha. Sestupujeme. Po návratu ke stanům vaříme.

V údolí řádí bouřka, nám se snad vyhne.

16.den - 26.7. sobota

STÁLE SNĚŽÍ. BALÍME A UTÍKÁME. BLOUDÍME V MLZE ... POKRAČUJEME PO STOPÁCH PRŮVODCE.
SESTUP AŽ KE CMINDĚ SAMEBĚ. SUŠENÍ.
ROZLOUČENÍ S POLÁKAMA. KOUPÁNÍ V LEDOVÉM POTOCE.

Celou noc sněžilo. Stany nejsou téměř vidět, kolem se utvořily závěje a všude je bílo. Psi, kteří nás již několik dní doprovází, se snaží dostat do stanu, a když trochu rozepneme plachtu, tak se Kazan násilně tlačí dovnitř. Dalo práci vystrkat ho zpátky ven! Docela "boj"! Taková běžná věc jako jít na záchod se stává zkouškou odvahy. Není to zrovna blaho, když vám omrzá zadnice a sněží na holou kůži ?.

V noci jsem nemohla spát. Převalovala sem se ze strany na stranu, ale zabrat nešlo. Možná ta nadmořská výška!? Zato zima mi tentokráte nebyla. Kupodivu. Sníh je celkem dobrej izolační prostředek.

Sestup do bezpeci :) Je sedm. Sněžit na chvíli přestává. Začínáme hrabošit ve stanu. Na dnešek plánujeme sestup, tak uvidíme. Zase sněží. Balíme si věci, stany a jdeme se rozloučil s místními. Kolem půl desáté vyrážíme. Jenže kudy? Víme, že všude kolem je spousta puklin a míst kudy se prostě nedá jít, ale teď je to všechno poprášené bělostnou pokrývkou! Naštěstí nám chlápek ze stanice prošlapal cestu přes ledovec. Mávnul, ať jdeme v jeho šlépějích. Jinak nevím, jak bychom tam bloudili. Vůbec jsme neměli šanci mu stačit. S batůžkem na zádech a jednou lyžařskou hůlkou si to sněhem svištěl tak rychle, že mi jen čuměli a uznale pokyvovali. Prostě místní horal. Asi spěchal nakoupit ?

Cesta to byla dobrodružná. Sněžilo, sněhopršelo, pršelo. Všichni jsme pořádně promokli a někteří nedobrovolně sjeli ledovec po zadku. Nožka uklouzla a už to jelo. Nejprve ozkoušel tento šílený zadnico-sjezd Sáťa a po něm Zajíc. Ten vypadal, že to neubrzdí! Nepříjemný pocit. Když jsme konečně stáli na hlíně, oddechli jsme si. Při pohledu nahoru na ledovec, který jsme scházeli (sjížděli) nám přejel mráz po zádech. Pěknej sešup! To vědět dřív, tak mě tudy nikdo nedostal!

Sestupujeme až ke Cmindě Samebě. Padám na hubu žízní a dost se hlásí to mé nedávno na kole nabourané koleno. Tekutin jsme do sebe od rána moc nedostali a teď už je podvečer. Jsem z toho hotová. Přiznávám, že je mi do breku. Ta žízeň je děsná, fakt hrozná!!! Opouští mě síly, motá se mi hlava?

Nedaleko Cmindy se setkáváme s Poláky. Cpeme se nabídnutou čokoládou a vyzískáváme od nich informace o zajímavých gruzínských místech. Pak už jen společná fotka na památku.

Je téměř sedm večer. Rychle k vodě. Slezeme k říčce, kde narazíme na pramínek.To je panečku štěstí. Nemusíme půlhodiny čekat, až desinfekce vybije všechno to sviňstvo, které ve vodě je. Pijeme (přesněji chlastáme) jak duhy. Pak úžasně osvěžující koupel, sice studená, ale naše těla už to NUTNĚ potřebují. Spíme na stejném místě jako v den příjezdu do Kazbegi. Vaříme polévku - teplé do žaludku - naprosté blaho. Kolem půl jedenácté už spíme.

17.den - 27.7. neděle

ROZLUČKA S CMINDOU. PROHLÍDKA TVRZE. SESTUP DO KAZBEGI.
ODJEZD MARŠURUTKOU DO MCCHETY.

Suseni Ráno jdeme k říčce pro vodu. Musíme slézt celkem prudký sráz a chvilku hledat, než najdeme pramen, ale zadařilo se. Rychlá ranní hygiena, naplnění pet lahví a škrábeme se zpět ke stanům.

Dopoledne zůstáváme v tábořišti pod Cmindou. Regenerujeme síly, dosoušíme věci a jen tak lelkujeme. Chci se ještě naposledy mrknout ke kostelíku, klukům se nikam nechce, tak jdu sama.

Až v pozdní odpoledne (kolem půl páté) scházíme do Kazbegi, nasedáme do maršrutky a necháváme se za 8 Lari odvézt do Mcchety. Cestu šílenými serpentinami s téměř hrůzostrašnými výhledy do údolí a příkrých srázů jsme přežili i tentokráte.


 1
Do Sofie 
 2
Istanbul 
 3
Černomoří 
 4
Batumi 
 5
Pod Kazbeg 
 6
Mccheta 
 7
ŠioMghvime 
 8
Tbilisi 
 9
Vardzia 
 10
Chattušaš 
 11
Kapadokia 
 12
Ihlara 
13
Istanbul (2)
 14
Cesta domů