Deník  

Beograd, kaňon řeky Tary, n.p. Durmitor
30.7. - 1.8. 2004

1. den - 30. 7. - pátek

Tento den vyrážíme autobusem CK GEOS z brněnské Zvonařky do Bělehradu. Zpáteční lístek stojí 1800,- pro osoby nad 26 let a 1620,- do 26 let. Opouštím (Alča) své svitavské pracoviště po obědě a zpožděným spěšňákem se řítím (věřte nevěřte fakticky jede rychle) do Brna. No, představte si ten luxus. Mám celé kupéčko sama pro sebe. V Černé Hoře už takový "přepych" nebyl. V TESCU ještě dokupuju vodu a courám se na autobusák. Pavel to má jednodušší o to, že pracuje přímo v Brně, takže se svým pěším pohonem přesouvá přímo z práce k odjezdovému místu. A Roman? Tomu málem ujel bus z Mikulova, ale rychlými sprinty situaci zachránil.

A už se nasáčkováváme do autobusu jugoslávské společnosti Lasta. Za batoh po nás chtějí 50 kaček. Vydřiduši! Platíme a nasedáme. V 16:00 odjezd! Cestou busem se seznamujeme s Naďou a Lukášem. Zjišťujeme, že mají v Černé Hoře stejné cíle jako my, takže se dáváme do kupy a už je nás pět. Jsou to bezva lidi a hlavně je s nimi úžasná legrace. Slovenské hranice projíždíme bez problémů, zastávku děláme v Bratislavě. Rychlá okupace záchodu a ještě utratit poslední Pavlovy slovenské koruny. Jak jinak než za nanuky :-). Jdeme do prvních potravin, na které natrefíme a už si do košíků skládáme dva ledňáčky pro Pavla, dva ledňáčky pro Romana a jednoho tvaroháčka pro mě. S nadšením spěcháme k pokladně. Paní to namarkuje na kasu a teď přišla ta chvíle pravdy. Zjišťujeme, že máme nějak málo. Pavel skládá drobák vedle drobáku na ruku a ještě se přitom tak provinile tváří…. prostě dokonalá socka :-). Pokladní na něj koukne a mávne rukou: "To máte grátis." Óóó, děkujeme.

2. den - 31. 7. - sobota

V noci přejíždíme maďarské hranice. Opět WC pauza. Mají tam super označení "muški a ženski", ale jinak jsou jejich toalety dost šílený. Jsou dvě hodiny v noci. Většina lidí pospává a všichni té cesty už máme plný zuby. Nevíme, jak se zkroutit a kam s nohama. Srbské hranice! Po šesté hodině ranní přijíždíme do Bělehradu (po srbsky - za Beograd). Urychlený přesun na vlakové nádraží. Je to celkem blízko. Zjišťujeme odjezd vlaku (v 10:10) a velmi pracně se dozvídáme cenu jízdenky do Prijepolje. Běháme od okýnka k okýnku a pořád nás posílají od jednoho k druhému, od druhého k prvnímu, totální kocourkov. Ani moje amatérská srbochorvatština moc nezabírala, ale nakonec jsme to trpělivě vyběhali. Cesta z Beogradu do Prijepolje nás vyšla v přepočtu zhruba na 220,- Kč. Poněvadž máme ještě čas, dáváme batohy do garderoby (to jako do úschovny), jdeme omrknout město a vyměnit si eura za jugoslávské dináry, abychom měli na jízdenku. Bankovní úředník z nás byl asi dost udivený, neboť mu tam postupně přišlo pět Čechů a každý chtěl proměnit 10 eur.

Beograd - pevnost, park míru a přátelství

Město mě vůbec nezaujalo. Jen snad pevnost a park Přátelství plný kanónů a děl! :-) Opravdu se tak jmenoval. :-o Ve čtvrt na deset se shromažďujeme zpět u garderoby. Batohy tam naštěstí ještě máme, platíme 60 JUD a už si ty těžké krávy a krysy (jak jsme zanedlouho začli oslovovat naše milá zavazadla) neseme na nástupiště. Čekáme na čtvrté koleji. Všude kolem spousta lidí. Asi taky někam jedou. :-o Ale je jich nějak moc! V tom se ozývá drážní hlášení (spíše huhlání). Všichni se přesunují na jinou kolej, ale my jsme jaksi mimo. Jen stojíme a čučíme. Používám naučenou srbochorvatskou frázi a ptám se místní paní odkudže jede vlak směrem do Baru. A jak se dalo předpokládat: z té koleje, kam se všici urychleně přesouvají. Vlak už najíždí, ale pozor!!! Couvačkou. Začíná zběsilá tlačenice! Někteří nečekají na zastavení vlaku a naskakují za jízdy. Bereme to jako zdejší normál a činíme také tak. Uvelebujeme se v kupé. Paráda! Jenže ouvej. Z chvilky blaha nás brzy vyvede paní s místenkou. Smůla. A další přesun po vagónech. Musíme se rozdělit - Naďa s Lukášem do jednoho kupé, Pavel, Roman a já do dalšího. Naďa a Lukáš to však nenechávají náhodě a promyšleně místním týpkům vysvětlují, že by se mohli přesunout do kupéčka, kde sedíme my a že my bychom se zase přesunuli sem. Používají takovou formu vysvětlování a počty propočty, že je totálně zmatou. No, ale konečný efekt byl ten, že jsme všichni čecháčci seděli pěkně pohromadě. :-)

Sledujeme z okna okolní krajinu. Samá kukuřice, viadukt, most a tunel. Nabíráme zpoždění, protože v jedné díře čekáme hodinu. Netušíme proč, ale asi si Černohorci dali pauzu na oběd. Bylo právě poledne. Vlak zastavil, několik lidí vyskákalo ven a pokuřovalo a za hodinu jsme se zase rozjeli. Podle "tradice" na této trati (Beograd - Bar) "musí" mít každý vlak aspoň několikahodinové zpoždění. Další půlhodinku jsme nabrali před tunelem, kde vlak zastavil a my jsme si mysleli, že čeká na nějaký protijedoucí. Po půlhodině jsme se však rozjeli, aniž by projel jakýkoliv jiný vlak :-).

Do Prijepolje přijíždíme kolem půl páté (odpoledne). Okamžitě se na nás "vrhají" dva taxikáři. Vydřiduši! Pěkně děkujem za takovou cenovou nabídku! :-o To radši půjdem pěšky. Nenecháváme se ukecat, tak to vzdávají. Zjišťujeme si autobus. Naďa a já jdeme k vlakové pokladně. Třeba nám poradí, že? Nejenže nám neporadila, ale ještě byla dost nepříjemná. Baba jedna! Nakonec nám radí jedna místní paní. Autobus prý měl přijet už před nějakou dobou, ale prý určitě dorazí, ať počkáme. Po půlhodině se opravdu cosi řítí. Tak se necháváme za 80 YUD odvézt do Pljevljy. Cestou přejíždíme Srbsko - Černohorskou hranici, kde kontrolují pečlivě každé auto. Dnes se však chceme dostat až do Žabljaku. Bohužel autobus tam jede až druhý den ráno. Zvažujeme, zda přespat někde za městem či zkusit stopa. Jdeme na stopa. Asi po půlhodině zastavuje taxikář, Roman mu vysvětluje že taxíka nechceme, ale nabídl nám přijatelnou cenu 5 eur na osobu. Skládáme se - pět dospělých lidí, pět velkých báglů + řidič do auta značky Renault. Je to dost natěsno, ale nějak to přežijem. Snad? Když přijíždíme ke známému mostu přes řeku Taru, řidič zastavuje, abychom se mohli pokochat. Vybíháme z auta a fotíme. :-) Úžasný pohled, škoda že je dost pod mrakem.

Pokračujeme v cestě. Konečně Žabljak. Už jsem z toho zkrutu, v kterém celou dobu sedím, úplně zničená. Až vypadnu z auta, tak asi nebudu moci ani chodit :-O! Taxikář projíždí celý Žabljak a snaží se nás vysadit u nějakého hotelu, tak se mu snažíme vysvětlit že chceme spát pod stanem někde mimo město. Nakonec nás zavezl až přímo do kempu na hranici národního parku Durmitor. Musíme připlatit 1 eur, ale už zůstáváme tam, protože se stmívá a bude asi pršet. Tam nás také hned kasírujou - 12 eur za dva stany a pět lidí, což se nám podařilo taky usmlouvat. Z nebe se začínají koulet kapky deště, tak urychleně stavíme stan a zalézáme dovnitř. Už vím, jak se asi cítí sardinky v plechovce. Do Gemmy určené pro dvě osoby jsme se nasoukali tři + tři bágly. No, řeknu vám, bylo tam hooodně těsno. Když se náhodou někdo potřeboval v noci otočit na jiný bok, museli jsme se otočit všichni. Takže krásné sny!

3. den - 1. 8. - neděle

Crno jezero - Pavel, Alča, Roman

Ranní výhled ze stanu je úžasný. Durmitor odhalený z mlhy se ukázal v celé své kráse. Po "úžasné" snídani (kaše z ovesných vloček - kluci tento druh stravy nějak nemohli přijmout :-)), balíme a vyrážíme k Crnemu jezeru. Tam to chvílu okukujem a pokračujem dál. Začíná to stoupat. Cestou předbíháme úžasně čiperné makedonské babči. Vyrazily si na výlet. V jejich věku! Klobouk dolů. Jedna se mě ptá, kam že máme namířeno? Tak jí svým českým přízvukem říkám, že na Leeeedenu peeecinu. Hned se začla smát a vykřikovat: "Ty Čéška, hi hi hi." No je dobrá, poznala to :-). Dvě z nich uměli dobře anglicky tak s nimi Roman prohodil pár slov. Jedna byla dokonce i v Praze a uměla pár českých slov jako třeba "malina" :-). A stále vzhůru. Počasí je dobré, chvílemi je pěkný hic, zejména při prudších výstupech. No, prostě se potíme jak dvéře od chlíva. V jeden moment jsem se dostala jaksi do popředí a co čert nechtěl, ztratila jsem značku, takže jsem zmátla i dalších pár lidí, kteří šli slepě za mnou. Naštěstí jen na chvíli, takže jsme se vraceli pouze malý zato strmý kousek. ;-)) Mám velmi silný pocit, že se dokážu ztratit vždy a všude. Známí mohou potvrdit po zkušenostech se mnou z jiných cest. ;-)

U Ledeni pecini (ledové jeskyně) si dáváme pauzu. Musíme to tam dolů jít obhlídnout. Slízáme po sněhu, jsou i tací, kteří to nechtěně sjíždí. Jedna Jugoška sjela po zadku až do jeskynního jezírka. Pěkně se tam holka namočila. Dole to je krásné. Ty ledovcové krápníky, zurčící voda….Roman dělá umělecké fotečky, já takové amatérské. Ale ta kosa! Lezla jsem si dolů jako frajerka v tričku s krátkým a po chvilce se začla klepat zimou. Štěstí, že mě zachránila Pavlova mikina. Jinak by tam přibyl další rampouch. Po krátkém odpočinku pokračujeme dál. V půl třetí dáváme oběd, dělíme se o nadzásoby a pak vzhůru do sedla pod Bobotovým kukem. Začínají sněhová pole a místy je výstup po suťovisku docela drsný. Škrábeme se zuby nehty, sem tam to podklouzne, sem tam ulítne sprosté slovo….

Konečně v sedle! Shazuji batoh a čekám na ostatní. Šíleně fučí. Rychle nasadit bundu a dávat pozor, abych neuletěla. Po chvilce dorazí Roman a po něm Pavel. Kluci jsou ňáci přeenergizovaní, protože ještě vybíhají k jeskyni naproti "Bobotova kuku", žádná tam ale nebyla, to jen tak zespodu vypadalo. Pak doráží i Naďa s Lukášem. Nejdou s námi na "Boboťák", ale po krátké pauze sestupují dolů. Ve třech vyrážíme vzhůru až na vrchol. Jeho dobytí je pohoda, bez zátěže (batohy jsme nechali v sedle), s troškou lezení po skalách, ale nic obtížného. Na nejvyšším bodu Durmitoru a Černé Hory vůbec nás čeká překvapení. Roman vytahuje z kapes něco extra, o čemž jsme neměli ani tušení: pravou českou Becherovku!!! (Nebojte se netáhl s sebou půllitrovku či dokonce litrovku, pouze takové miniaturní provedení.) Nejprve pořizujeme vrcholové fotky s Becherem v popředí a pak slavnostní přípitek (každý má právo na miniaturní ločík) a vrcholové čokotyčky. Počasí je stále krásné a navíc - kromě nás není nikde ani noha. Chvíli se kocháme výhledy a pak nás čeká sestup do údolí (pro mě dost nepříjemnej). Pořád padám, zlomila jsem si nehet a ozývá se mi koleno. Kluci tvrdí, že jsem při tom mluvila i sprostě. Já???? To se mi nechce věřit :-). Z dálky vidíme Naďu s Lukášem v právě budovaném táboře u jezírka Zeleni Vir. Byl to super flek. Pojmenovali jsme ho plácek "Pod Kokotem". Jedno skalisko totiž připomínalo takovou určitou postavičku……. :-) V jezírku provádíme akutně nutnou očistu. Slabé povahy smočí pouze nohy, že? :-) Ty otrlejší obětují oné ledové vodě i jiné části těla. Po skvělých nudlích s boloňskou omáčkou hybaj na kutě!


Beograd/Durmitor 1  •  Durmitor 2/Tara  •  Bjelasica
klášter Morača/Mrtvica  •  Podgorica/Kotor  •  Pobřeží  •  Kolašín

ÚVOD   DENÍK   FOTKY   ÚČASTNÍCI   MAPA   INFO
 

Kopyrajt © Roman & Alča 2004