Deník  

n.p. Durmitor, kaňon řeky Tary
2.8. - 3.8. 2004

4. den - 2. 8. - pondělí

Čekáme na slunce. Dokud nevyleze, tak nevylezem ani my. Do takové zimy? Ani omylem! Naďa s Lukášem jsou ve výhodě. Postavili stan o pár metrů výš než my a už se "opalují" na sluníčku. My zatím závidíme :-), ale už brzyyyyy………. už se blíííížíííí…… pomaloučku polehoučku… a už je u nás. Hurá.

Údolí s jezerem Zeleni vir (2028m)

Když se tak dívám po ránu kolem našeho stanu, musím uznat, že jsme jak kočovní cigáni. Všechno vyházené, všelijak poházené a co toho je! :-) Takže pěkně to natlačit do batohů a vyrážíme. Jdeme podél špičatých skalisek, zvaných Zupci, obdivujeme úžasně zvrásněné Šareni Pasovi, prostě se kocháme přírodou. Když však před sebou vidíme krpál, který musíme zdolat, tak nás ta "kochací se nálada" hnedle přejde ;-). Výstup do sedla je celkem rychlý a ještě si vybíháme na okolní vyhlídky. Zde se dělíme na dva týmy: tým LUNA (Lukáš + Naďa) a tým ALPARO (Alča, Pavel, Roman). LUNA sestupuje k jezeru. Tým ALPARO zvolil variantu traverzování přes skály. Bylo to náročné na soustředění a udržení rovnováhy ve velmi krkolomném terénu (aspoň pro mě). Lozíme po skalách jak kamzíci a několikrát musíme přejít nakloněnou rovinu ;-) sněhových polí. Představa, že mi to uklouzne a pojedu po sněhu až tam dolů……. brrrrrrrr!!!! Ale zvládli jsme to bez úhony. Ještě nás čeká výstup do sedla. Hooooooodně prudkej. S nabírajícími metry lezeme po čtyřech. Jinak se to nedá. Konečně nahoře! Dáváme oběd a odpočíváme. Kousek od místa, kde právě lelkujeme má být ledovec, ale znamená to slézt dolů a pak se zase vrátit nahoru, abychom mohli pokračovat do údolí Lokvice. Kluci se rozhodli, že to půjdou omrknout. Jdu kousek s nima, ale po těch skalách mi hapruje koleno, tak se vracím zpět k batohům. Jako klasicky to zase netrefím a objevím se úplně jinde, než jsem měla být, ale nakonec přeci jen úspěch! Nečekám dlouho a už se vrací kluci. Ledovec sice nenašli, ale připadali si prý jak horolezci. Vyprávěli mi to asi takto: "Viseli jsme na pacičkách! Občas jen na jedné! Nožičkama mrskali ve vzduchu…..!!!" Jen jestli nekecali? ;-).

Zase nahodit na záda ty naše krysy (batohy ;-)) a traverzujem na protější sedlo. V dálce vidíme tlupu asi dvaceti lidí, která právě dobývá blízký vrchol. Radši rychle prcháme :-). Jdou jak housátka za sebou…. Sestupujeme do údolí Lokvice, kde máme sraz s týmem LUNA. Určitě už tam na nás budou dlouho čekat. Aspoň jsme si to mysleli. Omyl! K lokvické salaši přicházíme oba týmy zároveň. Poté, co nám Naďa s Lukášem převypráví svůj strastiplný sestup, chápeme, proč dorazili až teď. Nebýt jednoho Srba, který je zezdola navigoval, tak tam na skalách lezou ještě teď.

Naďa byla zatažena do salaše

V okolí salaše je postaveno několik stanů a je tu i pár dalších Čechů. Hned se k nám žene bača a jen, co zjistí, že jsme Češi, vyvěsí na salaši českou vlajku. Dojemný co? :-) Pověsil ji sice obráceně (Lukáš to nějak nemůže zkousnout), ale je tam. Dostáváme nabídku, že můžeme přespat v salaši-boudičce. Přijímáme. Aspoň nemusíme stavět stany. Ochutnáváme sýr, mléko a něco jako kyselou smetanu a na oplátku mu dáváme koštovat českou slivovici. No, trochu to s ním zaklepalo. Doufejme, že s námi nezaklepe to zkyslé mléko ;-). Jako večerníček sledujeme super biják: shánění ovcí. Je to sranda, jak si ty holky pěkně cupitaj. Docela dobře se tím bavíme :-)

Večer je táborák. Přála bych vám vidět ty plameny! Bodejď by ne, když tam hodili takovej maxi pařez. Snad nám neshoří noclehárna! Měl tam s námi spát i jeden domorodec, ale rozhodl se, že přespí venku. Vždyť je přece krásný počasí, ne? Láká nás, abychom s ním ve dvě v noci vyrazili na Bobotov Kuk a že tam dorazíme právě za východu slunce. Zní to lákavě, ale dáváme přednost spánku. Chvíli sedíme u ohně, čučíme do plamínků a sledujeme, jak se místní baví. Sice nerozumíme ani slovo, ale poněvadž se smějí a to dost nahlas, tak zahajujeme salvu smíchu i my. Jen tak, aby poznali nefalšovaný český smích :-). A pak už hajdy na kutě, tam ale chytáme druhý dech, tak kecáme blbinky a chechtáme se jak blázni. Ti venku si o nás asi musí myslet své ;-))).

5. den - 3. 8. - úterý

Ráno od bači kupujeme sýr (chtěl 5 euro, tak jsme mu je dali, ale sýr měl jednu velkou vadu, byl neslaný) a vyrážíme - zpět k Černému jezeru. Cestou potkáváme tlupy turistů (kompletní zájezd). No, docela to tady v Durmitoru žije. U Černého jezera se odvážně vrháme do jeho chladných vod. Byla tak ledová, že nás pálilo tělo, ale to jsme ještě neznali řeku Mrtvici!!! (o tom až později…) Proti ní je toto jezero úplné kafíčko. Nutností je vyprat, takže si z jezera děláme pračku, máchárnu a ždímárnu, abychom se zkulturnili ;-)). Nedaleko je pramínek. Tak po provedení kompletní očisty těla a svršků a obědové pauze jdeme nabrat vodu.

Narážíme na dva Čechy - holku a kluka. Mysleli si, že jdeme do Žabljaku a že jim tam hodíme pohledy. Smůla! Máme namířeno jinam. Pak si všimli, že máme mapu (lepší než mají oni) a už jsme je měli na krku. Ach jo, jsme z nich celí nakřivo. Nejsme zastánci velkých skupin a s něma nás už je sedm! Přemýšlíme, jak se jich střepat. No, aspoň se tváříme kysele a moc nekomunikujeme. To jsme byli zlí, co? Zeptali jsme se jich aspoň na jména a odkud jsou. "Jmenuji se Jiří." povídá ten jeden "A já jsem Viktorie." říká jeho přítelkyně. My jsme jim stejně říkali smraďoši. Jiří totiž neskutečně, šíleně a příšerně… hádejte co? Nápověda: asi se dlouho nemyl a ani nepral svoje svršky…. Už víte? ;-)

Opouštíme Durmitor

Opouštíme Durmitor, jeho vrcholky nám jsou pouhou kulisou za zády. Cesta vede po asfaltce, je to nezáživné a únavné. Takto budeme muset jít bohužel až ke kaňonu řeky Tary, který je naším dalším cílem. Smraďochy máme stále v patách. ;-( Ale! Na jedné z křižovatek, kde odpočíváme, jim přenecháváme jednu z našich mapek a prcháme pryč. Už nás nedohoní, sbírají si tam jahody ;-). Tak si zase vyšlapujeme v pěti. K naší smůle začíná pršet. To nám teda scházelo! Zkusíme stopovat, ale pochybujem. Jediná auta, která vidíme, je spousta vraků v příkopech. Náhle však silný hukot! "To bude něco velkého!" A on to, věřte nevěřte, autobus a dokonce českej. Takže tímto díky velmi milým a příjemným řidičům CK Alpina, kteří se nás ujali :-). Autobus byl úplně prázdnej, protože osazenstvo právě výletuje v kaňonu Tary a řidiči je jedou vyzvednout. Tak jsme se s nimi svezli až k vyhlídce na Taru (tam to mezi kapkami deště okoukli) a pak zpět do Žabljaku. A to vše bezplááátno.

V Žabljaku vbíháme na poštu, kupujeme pohledy a pak zjišťujeme jak jezdí busy či taxi. Přesouvat se do dalších černohorských končin budeme až zítra, dneska jen najít plácek na spaní. Odchytává nás jakási bába a táhne ke své švagrové, která nás prý ubytuje. Snažíme se jí vysvětlit, že nám stačí jen kus zeleně, na kterou bychom postavili stany, ale nechápe nebo spíš nechce chápat. Stále nám vnucují pokoj a postele, a když pak řeknou cenu, tak jdem pryč. Dost přemrštěná! Radši půjdem někam do lesa.

Téměř na konci Žabljaku zahlédneme před rodinným baráčkem sympatického dědouška, který (jak jsme později zjistili) nekouří, nepije a nemluví. Zkoušíme se ho ptát, zda bychom si na jeho zahradě mohli postavit stany. Můžeme! A dokonce za to ani nechce zaplatit. Tak to je super! Už bylo načase něco najít, abychom nestavěli potmě. Poté co se "ubytujeme" a sníme něco ze svých zásob, vyrážíme na noční prohlídku městečka. Moc nás neuchvátilo, všude spousta turistů (spousta Čechů)… Máme radši klid hor. Vracíme se ke stanům a chystáme se spát. Mě bohužel chytly "jisté obtíže", takže trávím dlouhý čas opodál u lesíku a blokuju klukům baterku. Pavlovi se moje nepřítomnost zdála jakási dlouhá, tak mě šel hledat. No, věřte nevěřte, našel mě, našel… V noci spíme opět jako sardinky.


Beograd/Durmitor 1  •  Durmitor 2/Tara  •  Bjelasica
klášter Morača/Mrtvica  •  Podgorica/Kotor  •  Pobřeží  •  Kolašín

ÚVOD   DENÍK   FOTKY   ÚČASTNÍCI   MAPA   INFO
 

Kopyrajt © Roman & Alča 2004