Deník  

pohoří Bjelasica
4.8. - 6.8. 2004

6. den - 4. 8. - středa

Rozloučit se s hodným dědouškem, poslat pohledy a pak na autobus. Nakonec jedeme taxikem, který nás sveze do Mojkovace za 40 eur (8 eur/osobu). Jiní taxikáři nám chtěli napálit 70 eur. Naložíme batožinu a frčíme serpentinami, kaňonem Tary, tunely, prudkými zatáčkami a podél prudkých srázů… Při průjezdu tunelem zjišťujeme, že nám nesvítí světla, řidiči to zřejmě nevadí. ;-0 Na nepřehledné silnici předjíždíme slovenský autobus. Chi chi, to jsme jim "dali na prdel". Taxikář nás vysazuje na vlakovém nádraží, pokyne na pozdrav a odjíždí.

V městečku nakupujeme jídlo a vracíme se k nádraží, odkud vyrážíme do kopců. Zpočátku šlapeme po asfaltce, chvíli nahoru, chvíli dolů, pak už jenom nahoru. Asfaltka se mění v blátivou cestu. Přemýšlíme, že uděláme pauzu na oběd, jakmile vylezeme ten prudkej kopec, nemá ale konce. Je to pakárna! Těch sprostejch slov, co padlo!!! Až v půl třetí přicházíme k salaši, kde konečně dáváme odpočinek. Jsme totálně zpocení a máme toho dost. To jsme ještě netušili, co nás teprve čeká!!! Nějakou dobu lenošíme, doplňujeme energii jídlem, mlskama, nabíráme vodu do zásoby u korýtka, kam chodí pít ovce ;-) a vyhříváme se na sluníčku. Kolem projíždí mladík na bílém koni a volá na nás: "Kako si?" (v překladu: Jak se máte?). No a já mu pohotově odpověděla: "Češi!" :-) Zřejmě jsem přebrala slunka.

Jarčevo strane, hnusnej prudkej a dlouhej krpál

Poté, co zpět posbíráme ztracené síly, vyrážíme. Stále nahoru. Zpočátku po široké pohodlné cestě (červenou značku typu zákaz vjezdu už bohužel nikde nevidíme), která se postupně zužuje, přivádí nás do lesa, stává se stezičkou pro ovce, pak stezičičičkou a pak úplně mizí! Sakra, kam teď? To, co následovalo, byl nejdrsnější úsek naší cesty. Hnusnej prudkej a dlouhej krpál v žáru slunečních paprsků! Takže vzhůru. Budu se muset naštvat, protože to mi vždycky pomáhá "vyběhnout" kopec :-). Škrábání se nahoru ztěžovali nejen naše těžké krávy (batohy ;-)), ale i vysoká tráva a hlášky od ostatních, že viděli hada. Zdálo se mi to nekonečné, chvílemi to nešlo jinak než po čtyřech. Konečně nahoře! Je něco po šesté odpolední. Lukášovi se leze hodně těžko, zlobí ho koleno! Pavel mu pomáhá s batohem. Klobouk dolů! Poté pokračujeme po vrstevnici dál. Salaš. Hurááá! Tady to dnes zaparkujeme.

Místní jsou moc milí a pohostinní. Ochutnáváme jejich skvělý sýr, borůvkovou šťávu borovnicu, hrušky…, samé mňamky. Když viděli, jakou hrůzu si vaříme, tak se jich nás asi zželelo ;-) Ale naše bramboračka taky nebyla špatná. Mají tu ovce, krávy, prďáckého psíka s úžasnýma kukadlama, bílého koně. Poznáváme mladíka, se kterým jsme se před pár hodinami už viděli. Začíná se citelně ochlazovat, mladík je stále jen v triku, kdežto my klepeme kosu, rychle svetry a bundy. Největší zážitek máme z 1,5 metru vysoké kadibudky. Kdo ji nevyzkoušel, jako by tu nebyl. Ohromně se bavíme tím, jak do ní každej vchází. V první fázi (po otevření dvířek) probíhá zmapovaní situace (vždy vzbudila úsměv na tváří), následuje otočka o 360 stupňů a zacouvání… :-) Místní z nás musí být udivení, že se dokážeme tolik řehtat nad něčím takovým. Protože nám začíná být zima, zalézáme do stanů.

7. den - 5. 8. - čtvrtek

Dostáváme další dávku skvělého sýra na cestu, loučíme se a vyrážíme. Lezeme do sedla. Roman jde napřed pro vodu. Docela mu to trvalo, protože voda tekla pomalu a navíc se tam utvořila fronta - přišli býci a telata. Prý se na něj divně koukali, tak je radši přednostně pustil ke korýtku ;-)). Pavel a já obcházíme okolní kopečky, Naďa s Lukášem čekají v sedle. Když se vracíme, je tam už i Roman a vypráví zážitky z "cesty za vodou".

Nasazujeme bágly a vzhůru na kopec! Jdeme po hřebenovce kolem Razvršie (tam jsou moc pěkné výhledy), skalisek (taky úžasný) a na vršku zastavujeme na oběd. Trošku jsme si pobrečeli při loupání česneku a cibule a pak pokračujem na další kopec a zase dolů a nahoru… Cestou potkáváme děti pasoucí ovce a baču s hráběmi, který nechápal na co máme teleskopické hole a názorně nám převedl, jak je máme zahodit ;-) No, radši jsme ho neposlechli ;-). Počasí se kazí, začíná pršet. Než však pracně nasadíme pláštěnky, v kterých vypadáme jak hrbáči, přestává. Klasika! :-)

Hrbáči v pláštěnkách :-)

Tato oblast už je rušnější. Proti nám se během chvilky vyřítí dvě terénní auta a pak procházíme kolem opuštěného stanu s ještě opuštěnějším autem. V dálce se tyčí vysílač na Zekově glave. Naprostá příšernost! Monstrum jak z hororu. Potkáváme Poláky, tak se dáváme do řeči. Lukáš zase perlil. Když jsme se s něma zastavili, bylo nám jasné, že to jsou Slované. Jen jsme se chtěli ujistit, co jsou za národnost. Lukáš na ně vychrlil: "Vy jste pšon…?" (pšonci ;-)) naštěstí se zarazil a dořekl "Poláci?" Já mám taky "skvělý" zážitek. Spadla mi do oka mrcha mucha a dělala tam neplechu pěkně dlouho! První pomoc poskytl Lukáš, ale stejně jsem ji ještě minimálně půlhodiny vymrkávala.

Nejvyšší vrchol Bjelasice Crna Glava už je na dohled. Zdolat ji jdeme jen já a Pavel. Roman jde kousek za námi, ale protože mu došly baterky v jednom foťáku a film ve druhém :-), tak to vzdává a vrací se za Naďou s Lukášem. Dobytí Crne Glavy se na první pohled zdá naprosto pohodové. Zmrkli jsme trasu a říkali si: "Jen tady vyběhneme tenhle kopeček a pak už po hřebeni až na vrchol." Jenže zrada! Když jsme vyběhli kopeček, objevil se sráz dolů, takže seběhnout dolů a pak znova nahoru. Tak to vlastně bylo pokaždé. Někam se vylezlo, hned se to muselo slézt, aby se to zas mohlo vylézt :-). Takže cesta na Crnu Glavu (2 139 m n m) trvala víc než hodinu, ač jsme to odhadovali na pohodovou půlhodinku. Podle popisu Poláků je někde pod vrcholem pramínek. Pavel se ho snažil najít, ale marně. Vrátili jsme se bez vody.

Všichni pospolu sestupujeme k salaším. Už zdálky na vás volá Baba Jaga (fakticky tak vypadala ;-)). "Co ste? Češi?" rozhazujíce při tom rukama. "Kupite syr? Koliko kila?" Odbyli jsme ji tím, že až zítra a šli hledat plácek na spaní. Našli jsme naprosto suprovou travičku, kolem zurčící potůček, jen vysílač nad námi to pohádkové místo kazil. Vaříme večeři. Bohužel česká předvařená rýže zradila, jednoduše se nedovařila a zůstala jak kámen. No i mistr kuchař se utne ;-) Dala jsem tam málo vody. Takže jsme byli o chlebu a Naďa s Lukášem z nás měli srandu: "Copak mají dneska Sivákovci (to jako my ;-)) dobrého k večeři…?" a dráždili nás svými pochoutkami. Provokatéři jedni ;-)! Aspoň že budeme spát na měkkém: "Travička zelená to je moje POLEŽENÍ!" Před spánkem očista celého těla (zejména nohou ;-)) ty už úplně "brečí"!) a hup do stanu. Jen co zalezeme, začíná lít jako z konve. Jo a ještě musím žalovat na Pavla. Mytí odkládá až na ráno ;-)).

8. den - 6. 8. - pátek

Hned zrána se k nám řítí krávy a za nimi Baba Jaga. Tahá mě za rukáv, ať jdu kupit syr a ať si vezmu igelitku. Naďa jde se mnou. Bereme víc jak kilo a dáváme jí 3 EUR. Balíme se. Myslím, že jsme pěknou atrakcí pro místní "publikum" (babu Jagu, jejího vnuka a ještě jednu Jagušku ;-)) Čučí jak puci. Spřátelujeme se s jejich psíkem. Je k "sežrání". Má takovej úžasnej kukuč. S krávami se však moc nekamarádíme, začíná jich tu být ňáko mnoho. Už jen nabrat vodu a pryč.

Lukáš krmí psa

Z kopce do kopce, chvíli po cestě, chvíli po stezičce a pak cestou necestou. Jdem po hřebeni a na jednom z jeho vrcholků, který jsme si pojmenovali "prs", obědváme. Ženou se černé mraky, dost se ochlazuje a začíná foukat. V dálce řádí bouřka. Radši se rychle pakujeme z kopce dolů. Pobíhá tam zamilovaný pár koní. Jak romantické! Vlézáme do lesa, kde narážíme na širokou lesní cestu. Jdeme po ní, bohužel špatným směrem. Zbytečně to celé obcházíme. No, jo, no za blbost se platí! Je to otrava. Cesta se pořád stáčí doleva a doprava a zase doleva a doprava, je to nekonečný. Jediné co nám to zpříjemňuje, jsou spousty slaďoučkých lesních jahod. Takové dobrůtky!

Slízáme ke Ski areálu, kde se k našemu velkému překvapení opět potkáváme s českým autobusem CK Alpina. Radost máme nejen my, ale i řidiči. Příjemné setkání! Kluci si dávají českého Kozla za dvacku, já s Lukášem kapučino. Shazujeme naše krávy, relaxujeme a vyprávíme si zážitky. Vodu nabíráme v místní speciál sprše. Je to taková hadice trčící ze země a z ní nepravidelně tryskající proud vody. Nejprve bylo nutné vysledovat pravidelnosti v nepravidelném tryskání a pak ve vhodnou chvíli načepovat PET láhve. Stejně jsem byla celá mokrá ;-).

Když se začínají scházet turisti od Alpiny, loučíme se a scházíme po silnici do Kolašinu. Nepříjemná, úmorná cesta! Stále po asfaltce! Jsme z toho unaveni a už se nemůžeme dočkat, až narazíme na vhodný flek pro stany. Kolem půl sedmé konečně parkujeme. Sice za keři blízko silnice, otravují tu mravenci, ale na postavení stanů to stačí a je to hned u řeky. Následuje nutné mytí nohou. Voda je sice dost studená, ale i tak je to super. Vaříme gulášovku a jako delikatesu kafíčko 3 v 1. Únava nás dostává, tak uleháme. Dobrou noc. V noci máme zajímavý zážitek. Náš plácek je zřejmě domorodci používán jako místečko lásky ;-). Přijelo auto, trochu na nás posvítilo, pak vypnulo světla, hodinu stálo a poté odjelo. Ráno jsme našli na zemi jisté svršky.


Beograd/Durmitor 1  •  Durmitor 2/Tara  •  Bjelasica
klášter Morača/Mrtvica  •  Podgorica/Kotor  •  Pobřeží  •  Kolašín

ÚVOD   DENÍK   FOTKY   ÚČASTNÍCI   MAPA   INFO
 

Kopyrajt © Roman & Alča 2004