Deník  

Kolašín a okolí
13.8. - 15.8. 2004

15. den - 13. 8. - pátek

Opravdu vydařený pátek třináctého! Ráno je mi ještě hůř než v noci. Stále zvracím a průjem už se také hlásí. Tento den nazývám krizovým. Pavel má rovněž běhavku. Moje celodenní aktivita spočívá v tom, že stále odbíhám do křoví a pak se k řece umýt. Jinak ležím jak lazar, odháním mouchy a mravence. Je mi totálně zle. Jsem hodně oslabená, potíže mi dělá se jen zvednout z karimatky. Nemůžu nic sníst, maximálně pár lžiček čaje. Ale kluci se o mě skvěle starají. Dopoledně mě hlídá Roman, zatímco Pavel jde na výpravu do Kolašinu - pro toaleťáky a vodu. Cestou tam i zpět chytl stopa, takže mu to trvalo jen hodinu. Pak se střídá s Romanem a ten vyráží na výlet po kolašinských kopečkách. Vrací se kolem šesté. Vyprávěl, že výlet byl super. Párkrát si cestou zdříml - prostě když na něj padla únava, tak zalehnul :-). Z Kolašinu nám přinesl černý čajík, čokoládu a pro mě k svátku tři oříšky :-). (prý tři oříšky pro poserku)

Pastviny za městečkem

Blbě mi je pořád stejně. Pája mě nutí, ať něco sním, ale i když jsem se o to pokusila, výsledek nebyl dobrý :-o. Kluci si vaří tentokráte sami a zdá se, že si celkem pochutnávaj. Zkouším aspoň suchý chleba (tu jejich hnusnou bílou veku), čaj a trošinku sunaru. No, nebyl to dobrý nápad! Nic z toho se v mém tělesném ústrojí dlouho nezdrželo. Ale zato se mi ulevilo! Spát jdeme celkem brzo. Kluci hrají karty, já sloužím jako stoleček. Ve spacáku mě hnedle dvakrát kousnul mravenec a Romana zase nějaká potvora do hlavy. V noci je děsné vedro.

16. den - 14. 8. - sobota

Ráno vaříme puding s extra dávkou kakaa a k tomu biscuity. Pomaloučku, polehoučku balíme. Už je mi celkem dobře, v břiše to sice pořád bouří, střeva bublají, ale jinak už zvládám i jiné aktivity než jen ležení a odpinkávání mravenců. Pavla i mě stále trápí průjem, Roman je v pohodě. Během dopoledne se začínají honit mraky, tak to naše hrabošení se a balení urychlujeme.

Krátce před jedenáctou vyrážíme do Kolašinu, odkud nám ve 20:58 hod jede vlak do Bělehradu - srbochorvatsky: voz za Beograd. Brodíme řeku a pak tři kiláky po silnici. Začínají padat kapičky deště, kapky, kapice, už prší, už lije a už je to totální slejvák. Pro zpestření lítají blesky a burácí hromy. Během třičtvrtě hodiny jsme v Kolašinu, a to jsem stihla i několikráte odběhnout do křoví ;-). Na venkovní kryté zahrádce v malé hospůdce se schováváme před deštěm - byl vytrvalý, lilo celé dvě hodiny. Pak vylézá slunko a začíná pařák. Sedáme do parku, sušíme se a obědváme. Kluky jsem poslala do tzv. "pekary" na zákusek, aby dodatečně oslavili můj svátek. Dali si roládu jménem koláč na papírovém tácku s ubrouskem, prý asi týden starou. ;-)

Poněvadž se moje střevní potíže opět ozývají, volíme následující řešení. Sedneme do Select baru, dáme si něco k pití a já mezitím využiju zdejších toalet. Kluci volí pivko, ale moc jim nejede, já mátový čaj. Mé první kroky poté, co shodím bágl na zahrádce hospůdky, směřují... hádejte kam? Jenže! Dveře, který byly minule otevřené, jsou tentokráte zavřeny. Zrada! Začínám s nimi lomcovat dopředu dozadu a nic. Polívá mě horko! Situaci zachraňuje číšník, položí mi ruku na rameno a ukáže, že dveře jsou zašupovací ;-)). Dopijeme pivka čaje a vyrážíme na nákupy - jídlo, ovoce, zelenina, dárečky…. Během naší nákupní horečky začíná pršet, tak zapadáváme do další hospůdky. Objednáváme čaje (mají pouze bylinkové) a kafe (bylo to spíše mini-pidi kafíčko - asi šetří vodou :-o) Silný slejvák nás vyhání z polokryté zahrádky dovnitř do hospůdky. Žgrundáme čajík či kafčo a mastíme karty. To jsme panečku udělali tržbu: třikrát 0,30 eur! Poznámka: záchod je úděsný, světlo svítí jen na chodbičce, takže nechcete-li být na WC zcela potmě, je nutné nechat pootevřené dveře. Platíme a opouštíme lokál.

Poslední nákupní záchvaty. Umytí zeleniny a přesun na nádraží. Je něco po sedmé hodině večerní. V čekárně vaříme francůzsků polévku, sledujeme projíždějící vlaky a tipujeme, jak velké zpoždění bude mít ten náš. V půl osmé chceme koupit 3 karte (to jako jízdenky), ale je nám řečeno, že nám to prodají až "posle", tedy za půlhodiny. Krátce po osmé na nás pán za kasou pokyvuje, že můžeme přistoupit blíže. Platíme jako minigrupa (3 osoby) 27,3 eur z Kolašinu směr Novi Beograd. V prvopočátku jsme cenou šokováni. Čučíme na jízdenku a říkame "cožéééé????" Kamarádi přeci jeli z Baru do Beogradu za 8 eur. Hm, jenže oni zřejmě uplatnili studentskou slevu. No, ale před dvěma dny nám tady jeden nádražák tvrdil, že jízdenka stojí 11 eur. Uvědomili jsme si, jak jsme blbí. On určitě myslel cenu za jednu osobu, kdežto my mysleli za tři! :-o Nezbývá než udělat v peněženkách vítr a vyskládat na dřevo 27 euráčů. Logicky vzato - vzhledem k tomu, že ujetá vzdálenost bude více než 400 km, tak je cena OK. Pro sebe si tak představujeme, že vlak bude určitě poloprázdný a počítáme s minimálně hodinovým zpožděním.

A je tu!!! Pozitivní je, že má zpoždění jen čtvrt hodiny. Negativní - že je nacpaný k prasknutí! Nevešli jsme se skoro ani do uličky, natož do kupéčka. Takže máme "úžasné vyhlídky". Šest hodin stání v uličce namísto chrupkání si v kupé. Během drkocání se "rychlovlakem" nikdo z cestujících neubyl, naopak přistoupili další. Stojíme v uličce nasáčkovaní jeden na druhém, kufr vedle kufru, bágl vedle báglu…. Dostat se k WC je nadživotní výkon. Ještě štěstí, že jsem nadopovaná lékama proti průj…. Nabíráme zpoždění. Cesta se protahuje na osm hodin. Chvílemi postáváme opřeni lokty o okno, pak pokládáme do uličky srolovanou karimatku a sedíme na ní v malém prostoru mezi bágly a dveřmi kupéčka. Kdykoliv však někdo prochází, musíme stoupnout. Vypadá to následovně: 2 minuty sedíme, vztyk, 3 minuty sedíme, vztyk, 5 minut a vztyk, 1 minuta vztyk, výjimečně se poštěstilo 10 minut a pak zase vzhůru. S nachýlením se večera v noc procházejících aktivistů ubývá a my konečně můžeme v této nepohodlné pozici klimbat. Vedle nás stojí paní s dědouškem (on má berli a umělou ruku), naproti se v kupéčku vyvaluje obtloustlá rozežraná rodinka. Říkáme si, jak jsou bezohlední, že ho nepustí sednou, ale později si všímáme, že dědoušek nechtěl. Cesta je úmorná, zdlouhavá a ještě to znepříjemňuje uječenej přiopilej Srb. Snaží se zpívat! Příšernej zážitek!! Takové vytí! Úplně se mi z toho rolují uši! Kéž by mu vyplivly hlasivky. ;-)

17. den - 15. 8. - neděle

Kolem páté hodiny ranní vystupujeme v Novem Beogradu a tramvají sedmičkou (za 12 jugoš dinárů/osobu) se přesouváme na hlavní železniční stanici. Sedm zastávek a jsme na místě. Rychlý útok na místní toalety a poté do parku, kde pořádáme snídaňový piknik. Jak dokonalé socky! ;-) Ale i čajík jsme si uvařili. No a holubi nám ho chtěli vysrkat, spíš vyzobat. Pája obdarovává žebračku, která mu moc a moc děkuje. Už jen utratit poslední dináry za pití, dobrůtky či toalety (samozřejmě, že se to týká zejména mě), zacálovat 70 dinárů za vpuštění k autobusům a kolem čtvrt na osm stojíme na stanovišti číslo 37, kde čekáme na příjezd naší Lasty. Už se řítí. Klasicky platíme 1,5 eur nebo 50,- Kč za bágl a nasedáme. Jsou trochu zmatky, neboť někteří Jugoši mají rezervačku. Nám nikdo nic takového nenabídl, takže jsme to ani nezařizovali. Naštěstí sedíme na fleku, o který se nikdo další nepokouší.

Autobusová stanice Beograd (Pavel a Alča)

Začíná nám dalších čtrnáct hodin jízdy busem. Vyhrávají šílené balkánské hity. Jednou zastavujeme v Srbsku (asi na 20 minut), hodinu a čtvrt čekáme na srbsko-maďarských hranicích, následuje zastávka v Maďarsku (10minutová), další čůrací pauza nedaleko Komárna, na maďarsko-slovenských hranicích dalších 40 minut čekání. Hrůza. Největší zdržováci jsou Jugoši, české pasy nechtěli, kdežto jugoslávské si celníci vybrali a odešli s něma na delší dobu pryč.

Ve 20 hodin jsme na benzince v Bratislavě a už nás čeká jen slovensko-česká hranice v Břeclavi. Zde vystupuje Roman. Máváme a říkáme zdar naší expedici. Do Brna přijíždíme ve 22 hodin. Takže vystupovat! KONEČNÁ!!!


Beograd/Durmitor 1  •  Durmitor 2/Tara  •  Bjelasica
klášter Morača/Mrtvica  •  Podgorica/Kotor  •  Pobřeží  •  Kolašín

ÚVOD   DENÍK   FOTKY   ÚČASTNÍCI   MAPA   INFO
 

Kopyrajt © Roman & Alča 2004