DENÍK

  
  

1. den  sobota 18. 6.

zaplnění vozu * zubní kartáček * cesta Rakouskem * vodopád Peričnik * příprava u Aljaževova domu * výstup do sedla Luknja * sestup a výstup k chatě Tržaška koča na Doliču * večerní příprava na zítřejší výstup

Svitavská část naší sestavy (Elena, Pavel, Libor, Lída a Žloudek) dorazila do Brna kolem čtvrté hodiny ranní, v rychlosti jsme naložili mé věci do již skoro plného Peugeota a pokračovali jsme dále naložit Frantíka. Za další hoďku jsme dorazili do Mikulova, kde jsme přibrali posledního člena naší letošní malé Expedice. Roman má pro nás překvapeníčko - vlaječku s nápisem naší triglavské expedice :-)

Cestou k rakouské hranici postupně zjišťuji, co jsem zas jako již tradičně nechal doma - tentokrát to snad byl jen kartáček na zuby - ten ještě kupuji na poslední benzínce před hranicemi. Tak máme snad vše, můžeme vyrazit na celnici. Na obligátní otázečku, zda-li jsme všichni Češi, odpovídáme: Da - ale jen tak potichu, aby to celník nezaslechl - autem se rozléhá náš smích :o)

Asi za hodinu jsme ve Vídni a já se těším, až budeme přejíždět Dunaj. To jsem ale ještě netušil, že ho budeme přejíždět víckrát, protože jsme minuli odbočku na Graz, takže jsme si zajeli asi 15 km - těšilo nás, že jsme nebloudili sami, protože Poláci před námi se na prvním vhodném místě též otáčeli a vraceli se na odbočku na Graz s námi ...

Cestou se párkrát zastavujeme na čůrací přestávky. Finta byla ale vtom, že samotnému jedinci se nezastavovalo - bylo zapotřebí utvořit alespoň dvojici či trojici a tak se v autě handlovalo a přesvědčovalo ostatní jedince. Docela pěkná čůrací byla kousíček od zříceniny hradu Weisenberg u Klagenfurtu. Před polednem se blížíme ke slovinské hranici a již zde se dohadujeme, který že z těch nádherných kopců před námi je asi Triglav. Do Slovinska vjíždíme 9 km tunelem Karawankentunel, za jehož použití se platilo 6 Euro.

vodopád Peričnik

Sláva, jsme tu. Ještě projíždíme pár vesniček a už jsme přímo před vstupem do parku s Triglavem. Cesta se začíná dost horšit, Libor dostal trochu strach a tak začal couvat až jsme zadkem skoro zbourali cedulku popisující, co vše je v parku zakázáno. Nakonec autem pokračujeme dále, některá místa vyjíždíme na jedničku (20% stoupání jsem ještě neviděl). A jsme na místě - náš první cíl je vodopád Peričnik. Všichni vesele opouštíme auto, vybíháme do lesa a hledáme vodopád. Perfektní, byli jsme nadšeni. Já s Frantou a Romanem fotíme jak o život. Pobíháme pod vodopádem a kromě nás jsou za chvilku mokré i naše foťáky.

Zbývá nám vyjet asi 5 km a již zastavujeme na parkovišti nedaleko Aljaževova domu. Začíná přebalování batohů, vyhazování zbytečností a navlékání se do těžkých bot. Otázkou zůstává, kolik že vezmeme nahoru stativů - měli jsme celkem 3 kousky. Jakmile jsem na záda naložil svůj batoh, hned jsem stativ odhodil zpět do auta. Franta mě nakonec napodobuje, stativ bere jen Roman. Kdybychom však tušili, že ho ani jednou jedenkrát nepoužijeme :o)) Žloudkovým dalekohledem ještě okukujeme vrchol Triglavu a rozeznáváme na skalách jednotlivé postavičky. Triglav je ale zabalen v mracích, počasí nic moc, na druhou stranu se zas lépe půjde, když tak nepraží.

Pavel uzavřel auto, pečlivě ho pozamykal a vyrážíme vstříc horským zážitkům. První zastávka následuje asi po deseti minutách, kdy se zastavujeme ještě u Aljaževova domu, kde si Libor dává výtečnou polévku a my ostatní sosáme naše zásoby. Já se vracím zpět k autu, protože jsem si naštěstí uvědomil, že jsem v něm nechal onen zakoupený kartáček. Tak a teď už máme vše a můžeme vyrazit. Cesta vede malebným údolím, které je plné lidí. Dokonce potkáváme nějaký školní zájezd. Už se těším, až budeme výš, kde by tolik lidí být nemuselo. Cestou míjíme velký hák s karabinou v obrovském balvanu, což by měl být Spomenik padlim partizanom - památník partyzánům padlým za 2. svět. války.

Zatím stále nestoupáme, cesta vede údolím, lesem, stínem, prostě úplná pohoda. Před sebou ale vidíme sedlo, které musíme zdolat a vyšlápneme tak 750 výškových metrů. Z počátku to jde, občas zastavujeme na focení (s Romanem a Frantou krosíme přes klečáky), ale jak se blížíme víc a víc sedlu, cesta je horší a horší, nakonec jen sypký štěrk a šutráky.

sedlo Luknja

Ale jsme nahoře v sedle Luknja. Já jsem se o cestu vůbec nestaral a tak jsem byl asi jedinej, kdo nevěděl, že jakmile se do sedla vyškrábeme, polezeme dalších 400 m pro změnu ale dolů. V sedle jsme se rozhlíželi a najednou se zhrozili, když jsme viděli kdesi v dáli v kopcích na jednom z ostrých hřebenů chatu. Že by tohle byl náš dnešní cíl? To nemůžeme do večera stihnout. Naštěstí jsme měli sebou Romana, který se vyzná v mapě výrazně lépe než ostatní a tak se dovídáme, že ta chata, kterou vidíme, není ta, kterou máme dnes dobít. Ta naše (Tržašska koča) není pro změnu vidět ještě vůbec :o)

Takže vzhůru dolů. Cesta byla tvořena takovýma serpentýnkama, takže se naše výprava rozdělila do různých pater podle toho, jak šel kdo rychle - ale byli jsme stále na dohled. Sestoupili jsme asi 400 m, když se objevila cesta zleva. Následoval další výstup - tentokrát asi 800 výškových metrů. Na rozcestí jsme narazili na partu 3 Čechů, kteří vrchol Triglavu dobili dnes, takže jsme z nich vysosali nějaké informace.

Stoupáme, párkrát přecházíme drobná sněhová pole, ale naše sestava se začíná trhat a jde lehce poznat, kdo má více síly a kdo tahá fotovýbavu a stativ nebo překvapení, které se vybalí hned večer na chatě. Cestou míjíme docela dobré místečko na stany, které jsme zcela zbytečně sebou nesli, protože jsme nakonec spali v chatě. Asi 10 minut od chaty jsem ve svahu objevil krásný čistý a studený pramen. Neváhám a nabírám vodu.

Vedle zavřené chaty Tržašska koča se nachází i malá chatka pro cca 15 lidí. Libor se Žloudkem v ní vyrušili slovinský párek, kteří si naivně mysleli, že dnes žádní Češi nepřijdou a že budou mít chatku jen pro sebe, ale to se pěkně přepočítali :o) Zabrali jsme si pěkně místečka (chata je perfektně vybavena, matrace, deky, ...) a snažili se se Slovincema navázat přátelskou nótu.

Vedle chaty jsou postavené i latríny v tureckém stylu, takže je Frantík testuje, ostatní střídavě vaří, odpočívají a pozorují kamzíky. Dalekohled je fakt skvělá věc. Těsně před setměním dorazili ještě 2 Maďaři a když jsme jim prozradili, že je zde kousek i pramen poslal je Žloud na smrt. Měl z toho ale černé svědomí, ale za 3 hodiny se uklidnil, protože se Maďaři šťasně bez vody vrátili. Špatně odbočili a směřovali k Triglavu :o)

Vyrážíme na kutě, asi hodinu se smějeme, kecáme a děláme si srandu z Maďarů. Žloudek několikrát skoro vstal, že se po nich půjde podívat - teď už je nám jasné, proč se říká: Jsi Maďar nebo nerozumíš? Asi za hodinu se od Slovinců ozývá hláška Good Night, takže nezbývá, než je nechat spát a sami se můžeme těšit na zítřek.

2. den  neděle 19. 6.

výstup na Triglav * panoramata na vrcholu * sestup ke kasárnům Morbegna * sestup zpět na Tržaškou koču * večerní dýmkové rozjímání

Jako první vstává Lída (blázen - asi v 6 hod). Strašně šustí a tak se probouzím a hledám toho lupiče batohů. Slovinci jsou už pryč. Vstáváme kolem osmé, já si dávám ještě tradičních 5 minut, takže vidím akorát, že i Maďaři odcházejí a chatka se stává jen naší, českou :)

pod Triglavem

Na výstup vyrážíme podezřele brzo, před 10 hod. Naše fotografická trojka nikam nespěchá a tak se nám po chvíli ostatní ztrácí kdesi v dáli. Nádherně modrá obloha nás fakt dostala, takže má Provie dostává zabrat. Postupně stoupáme, doháníme ostatní členy expedice a dostáváme se až pod hlavní masiv Triglavská škrbina. Tady teprv začíná to pravé dobrodružství, začíná skálolezení s notnou dávkou adrenalinu. Nikdo z našeho týmu, až na Libora, není horolezec, takže výstup byl fakt zajímavý :-) Začaly feraty, řetězy, přelézali jsme ledovcové políčko, až jsme se postupně všichni dostali do vyvrcholení. Cíl byl dobit. 2 864 m, pro některé životní rekord, pro jiné, co mají za sebou Damavand zívačka :-)

Vrchol nešel přehlédnout - vesmírná raketa alá Aljažev stolp byla vidět dostatečně dopředu. Cest na vrchol bylo více, z některých stran by to mohlo být i akčnější, ale takto nám to bohatě stačilo. Nikdo jsme neměli sedák, přilbu nebo mačky, tak jak většina ostatních turistů, ale to asi nebyli Češi :) Na některé úseky by se ale mačky docela dobře hodily, tak snad příště ... Po vrcholové fotečce a zbaštění dobrůtek (a Žloudkových trenčianskžch párků a leča - vše v konzervách, které se Liborovi vylily později do batohu) následuje ještě dobrodružnější sestup. Tak nějak dolů je to vždycky horší, alespoň pro mě. Nejdrsnější to bylo v sněhovém poli - nikdo jsme si nepřipouštěli, že můžeme uklouznout a sjet ví bůh kam. Prostě byli jsme tak opatrní, jak jen to šlo, některé úseky se sjížděli po zadku nebo stylem sjezd kombinovaný se slalomem, či pouhým zbobrováním :o)

Cestu zpět k Tržašske koči si 'zkracujeme' kolem bývalých italských kasáren Morbegna (2 520 m), která jsou už dost pobořená a plná sněhu. Toho samozřejmě využíváme a doplňujeme naše vodo-zásoby, které nám už před hodinou zcela došly. Je totální hic, ti co se nenamazali nebo nemají šátek jsou pěkně přismahlí, večer bude asi pěkně zahřátý :-) Vodu nabíráme ve sklepě - v místě, kde pod náporem sluníčka probíhá tácí reakce a čůrek vody nám brzy doplnil všechny naše lahve.

vodní dýmka

V podvečer jsme zpět u Koči, kde následují zasloužené žrací hody. Žloud se rozhoduje, jestli si dá maďarský guláš, fazole s párkem, trenčianské párky, další lečo, hovězí či vepřové ve vlastní šťávě a nebo jen chleba se salámem :-) Tak nějak to přehnal, ale na druhou stranu ty konzervy alespoň vytáhl - my jsme stativ a stan nahoru a dolů pouze vynesli ... ;) Plná břicha necháváme odpočívat pozorováním kamzíků, kteří nás doslova obklopili (2). Celé sedlo, kde chata stojí oběhli a z dáli nás sledovali - a my je :-)

Hlavní program a překvapení nastalo ve chvíli, když jsem smontoval až dosud v batohu ukrytou vodní dýmku s pomerančovým tabákem. Dokonce nám ještě zbyla lahev červeného, takže jsme mohli podniknout ten pravý persko-moravský večer.

3. den  pondělí 20. 6.

sestup zpět k Aljaževovu domu * koupáníčko cestou * Zlatorog v Aljaževovu domu * velký nákup v Jesenici na večerní párty * Bledské jezero v podvečer * hledání kempu na přespání * párty u silnice

Ráno se zas nikomu kromě Lídy nechce vstávat, ale pomalu balíme krámy, stany, dýmky, Žloud konzervy, chlapci fototechniku, dopuju se škaredýma růžovýma tabletkama, protože mě chytlo koleno a pomalu vyrážíme na sestup. Počasí je opět očně-výtěrové, takže občasné fotozastávky opět nechyběly, ale tak nějak docházejí políčka na filmu, takže šetříme jak můžeme a to mělo za následek, že nemáme skoro žádné sestupové fotky, ani z hromadného koupáníčka, které jsme podnikli v říčce v údolí před Aljažev domom. Z tohoto místa mě chybí obzvlášť fotka Eleny a Lídy :-)

cestou z Triglavu

A už sedíme zpět na zahrádce Aljaževa domu a baštíme dobrůtky a testujeme sovinskej Zlatorog za bratru 2 eura. No, docela to jde, co byste taky nechtěli za 60 korunek :) Vzpomínáme, jak jsme zrovna před dvěmi dny tady seděli a nevěděli, jak naše cesta dopadne, protože bylo fakt hnusně, ale počasí se tak změnilo, že se nám ani nechtělo se vracet zpět k autu, ale už jsme fakt museli. Vybalujeme a přebalujeme batohy, at se vejdou co nejlépe do auta a v podvečer opravdu opouštíme nádherný triglavský park a řešíme náš další plán. Kdosi nadhodil, proč už dnes nejet domů, ale hned jsme to zavrhli a vymysleli nahradní plán.

V prvním supermarketu cestou ověřujeme, jestli mají piva, špekáčky, chipsy a hořčicu, měli vše :-) a po krátké zastávce u Bledského jezera popojíždíme dál a hledáme piknikovací místečko, kde bysme mohli udělat oheň a popít. Různě zmateně popojíždíme, projíždíme různé vesničky, ale bez úspěchu, dokonce jsme se dostali zpět do hor, otáčíme a nakonec zastavujeme přímo u silnice a jako cikáni rozděláváme oheň a začíná závěrečná hodnotící párty. Kromě opékání a popíjení vytahujeme i vodní dýmku a kolem projíždějící auta přibrždují a dívají se na ty blbce a říkají si, co jsme zač. Ještě že jsme zamaskovali mezinárodní poznávací značku, čili stín na ČR snad nedolehl.

Po setmění jsme se skuli po louce dolů na ideální fleky v trávě a dlouho do noci kecáme a pozorujeme hvězdy. Ráno se od Franty dozvídáme, že přes nás chodily srny nebo jeleni, ale nikdo tomu nevěří. Možné to však je, Franta držel medvědí hlídku, takže moc nespal, ale stopy vysoké jsme ráno nenašli :-)

4. den  úterý 21. 6.

Bledské jezero - koupání, focení * návrat do ČR * slavnostní přípitek ve Sportu

Nikomu se nechtělo moc stávat, dokonce ani Lída dneska v 6:00 nezačala šustit :) Všichni jsme totiž věděli, že nás čeká nalodění a půldenní přejezd zpět do Brna. Jak to, že sqelé akce tak rychle utíkají? Před úplným odjezdem se však ještě zastavujeme na prohlídku Bledu a na koupačku v Bledksém jezeru.

koupání v jezeře

Bled je krásné město v předhůří triglavského parku, lázeňské městečko se spoustou turistů, kteří ale tak nějak splynou v davu ... nám šlo však hlavně o koupání. Trošku nás zarazilo, že v té nádherné čisté vodě není ani človíčka. Přitom voda byla perfektně osvěžující. Turisté na břehu nám naše počínání určitě tiše záviděli, ale nikdo krom nás do vody opravdu nevlezl. Závěry: buď je voda jedovatá a do večera umřeme, nebo jsou Slovinci blázni - ha, neumřeli jsme, ba naopak jsme se před cestou pořádně osvěžili, pak už jsme jen rychle projeli Karawankentunelem a z rakouské strany pak ještě zamávali triglavskému vrcholu. Vskutku - naše krátká expedice se naprosto vydařila.

Pozdě odpoledne se dostáváme do Mikulova a naše první kroky směřují do Sportu na pivko, kde slavnostně připíjíme na zdar některé z dalších expedic. Kam to bude? Ankogel, HochalmSpitze, Blanc, Matterhorn nebo Grossglockner? Nechejte se překvapit :) Ahoj !!!


  
© Roman & Yenya