Deník  

ÚVOD   DENÍK   FOTKY   MAPA   
Cesta do SofiePirin - VichrenRila - MusalaPlovdiv a domů
Pirin
 
Trasa
SOFIA - Bansko
 

Neděle 16. 7. 2006 - 2. den

Ve 13:45 h už sedíme v buse a čekáme na odjezd do Banska, které leží na úpatí Pirinu v razlogském údolí. Tam přijíždíme po 17. hodině. Řidič dodávky nám nabízí odvoz do Banderice za 20 leva, zdá se nám to moc, tak odmítáme a jdeme do centra s nadějí, že se nám poštěstí něco levnějšího. Asi půl hodiny zmateně bloumáme po městě, nedaří se nám najít žádnou jinou dodávku či bus, který by byl výhodnější. Dokonce ani žádný taxi není v dohledu. Vracíme se k nádraží a konečně odchytáváme aspoň taxikáře a jím stanovenou cenu 25 leva, srážíme na 20 leva, takže jsme 'tam kde jsme byli'. Každopádně jsme rádi, že to nemusíme jít pěšky.

V Banderici (1820 m) v 'kempu' (Možná jím kdysi býval, teď už jsou tam pouze rovné travnaté plochy a výběrčí, který večer obchází stany a kasíruje 2 leva/osobu.) stavíme stany, kuchtíme gulášovou a pak jdeme okoštovat místní pivo do blízkého stánku. Moc se tu nezdržíme, neboť jsou tu šíleně dotěrní komáři a se západem slunce se začíná dost ochlazovat.

Pondělí 17. 7. 2006 - 3. den

Probouzíme se v 8:15 h do krásného slunečného rána. Jediné, co to trochu kazí, je silnější vítr a zima a černý mrak přímo nad Vichrenem. Nalehko (bez luder, tj. batohů a bez stanu) vyrážíme zdolat nejvyšší vrchol Pirinu. Loni se nám to kvůli velkému vichru nepodařilo, tak se téměř po roce vracíme na místo činu ... Snad nás tentokrát počasí nezradí. Stoupáme po zelené k sedlu Premkata. Dle ukazatelů je to do sedla 2 hodiny a sedí to. Značka začíná kousek za chatou Banderica, vede vzhůru lesem, pak po cestě mezi kameny a stále výš a výš. V sedle odpočíváme, já doplňuji energii Fidorkou. Nějak se dnes nemůžu rozejít. Asi ten půlrok neustálého sezení nad učení se teď nepříjemně projeví ... Ze sedla vzhůru na vrchol. Asi za půl hodiny si už vychutnáváme nádherné vrcholové výhledy z Vichrenu (2914 m) i počasí je přepychové, fouká tu dokonce míň než dole. V sedle to byly chvílemi pěkné poryvy. Po půl hodině kochání se, vrcholových fotečkách a klábosení s ostatními Čechy, začínáme sestupovat zpět do sedla. Odtud pokračujeme po červené na hřebínek Končeto - užít si trochu adrenalinu a přejít si ho s oporou ocelového lana tam a zpět. Aby toho nebylo málo, vystoupáme si ještě další vrch - Banski Suchodol 2884 m. Na Kutelo už nejdeme, ale sestupujeme po kamenitém srázu dolů k sedlu Premkata. Zde jsme kolem 16. hod, tak zastavujeme na oběd z vlastních zdrojů. Čeká nás už jen sestupování zpět do Banderice, sestupy jsou spíše nezáživné a navíc se často ozývají kolena ... A když se k tomu přidají Pájovi zkratky, tak to opravdu stojí zato :-) To pak lezete mezi stromy v prudkém svahu, po trávě, kamení a uschlém jehličí, občas to ujede, tak se pak krásně frčí po zadku dolů. Natáhla jsem se minimálně pětkrát, klouzalo to tam jak potvora, tak jsem si i pěkně zanadávala. Cestička se nám pak přeci jen objevila a my po příjemné stezce došli k chatě Banderica (zde nabíráme vodu) a následně do kempu. V blízké řece smýváme pot z našich těl, kuchtíme něco k večeři (klasicky těstoviny s máčkou) a pak jdeme ke stánku na čaj. Kecáme zde se sympatickým párem z Prahy, vyměňujeme si zkušenosti a pak 'hup' do pelíšku ve stanu.

V celém kempu jsou tři stany, z toho dva s Čechy a v jednom je Bulhar.

Úterý 18. 7. 2006 - 4. den

Ráno se nemůžu vyhrabat ze spacáku, neboť celou noc tam štěkají dva velcí psi, kteří jsou uvázáni kousek nad kempem u stromu (v jeho kotlině mají jakoby boudu). Vylézáme až v 9:00 hod. Je teplé a slunečné počasí, ale než vyrazíme, začíná se trochu kabonit. Jdeme po žluté k chatě Vichren, kde nabíráme vodu a pokračujeme stále po žluté do sedla Banderška Porta (cca 2500 m). Vzhledem k tomu, že již jdeme v plné polní (já 20 kg, Pája 25 kg na hřbetě), máme výstupu plné kecky. Cestou potkáváme spousty bulharských turistů, kteří si jdou udělat piknik k některému z blízkých jezer. U Hojnato ezera chvíli odpočíváme, ale když se přiřítí tlupa uřvaných postarších Bulharek, nasazujeme ludry na záda a rychle mizíme pryč. Byly to hrozně ukvákaný baby. Závěrečný výstup do sedla vede po kamenech a místy je potřeba přelézt zbytky sněhu. Nahoře vybalujeme tzv. energii sbalenou na cesty - Tatranky - a sledujeme počasí měnící se k horšímu, zatahuje se, valí se mlha a celkem dost se ochlazuje. Vypadá to i na déšť. Pokračujeme po modré k sedlu Sinivraški Preval, kde je rozcestí modré a červené. Tam potkáváme partu Čechů, které již známe z autobusu. Pokračujeme (klesáme) po červené ke Spano Pole, dle mapy zde má být zaslon. Již zdálky to však vypadá, jak pionýrský tábor. Hledáme si plac pro stan kousek před ním, neb se nám tam nechce. Naši dnešní pouť končíme kolem 19. hodiny, stavíme stan na travnatých hrbolech hned u prudkého srázu k řece. Nic lepšího tu nebylo.

Středa 19. 7. 2006 - 5. den

Probouzíme se v 8:00 hod do modravého rána. Nemůžu uvěřit tomu, že je stále tak krásně. Přeci jen loňské zkušenosti s počasím byly podstatně divočejší. Vyrážíme odhadem tak v půl desáté (V 8:15 h se mi totiž zastavily hodinky, tak jsme odteďka odkázáni jen na slunce a na mobily, které však máme převážně vypnuté, aby dlouho vydržely.)

Od Spano Pole jdeme po červené, chvíli po široké cestě, pak odbočujeme na vyšlapanou stezku. Stále nás doprovází onen pejsek, který se k nám ráno připojil. Je roztomilý, ale strašně smrdí. Nechce si nechat vymluvit, že s námi chodit nemá, že má zůstat v 'táboře'.

Poté co odbočíme doleva s domněním, že na zelenou značku, stále narážíme jen na červenou. Jdeme mezi stromy, pak po pastvině s krávami, přecházíme dva potoky a stále pátráme po zelené. Chvíli se sice objeví, ale pak se mění na žlutou a zpět na zelenou. No v této oblasti bylo značení dost divoké. Stoupáme k sedlu Vinarska porta. Cesta vede klečákama, ze kterých na nás vykouklo několik koní. No, ještě že to nebyly medvědi. ;-) Kousek pod sedlem, kde se napojíme na červenou hřebenovku směr Tevno ezero, je pěkné jezírko a krávami. Já je pro jistotu beru obloukem, přeci jen kdyby tam byl nějakej ten bejk. V sedle fotíme, odpočíváme a poté, co začne foukat studený vítr, vyrážíme na Tevno ezero. Jsme tam během hodiny. U jezera stavíme na krásně rovném plácku stan a platíme za něj v chajdě 4 leva (2 leva/osoba). Je tu i pět Čechů z Náchoda. Vyrážíme na malý výlet po blízkých vrcholcích a pak zpět k jezeru. Mírná očista neuškodí :o)

Po návratu dostáváme hlad (já mám teda hlad jak vlčice), tak si jdeme něco objednat. Bohužel zrovna večeří všichni, co jsou ubytovaní v chajdě, tak musíme nějakou dobu počkat. Ale dočkáme se a pochutnáváme si na výborném kjufte, bílém bulharském chlebu a čaji. Pája si ukradl vidličku, abychom nemuseli všechny pokrmy jíst jednou lžící. Pája je totiž hroznej sklerotik ostuda - svoji lžíci si zapomněl přibalit, zapomněl i plavky, chi chi. :-) Každopádně jsem zvědavá, jak bude vidličkou zvládat polévku. Na závěr dne si vaříme kafe 3 v 1, což je příjemné pošmáknutí si.

Jakmile zaleze slunce, zalézáme i my. Přeci jen ve 2520 m je celkem zima. Každopádně na noc se musím pořádně nabalit.

Čtvrtek 20. 7. 2006 - 6. den

Brzy ráno se hraboší všichni Bulhaři, kteří přespávali u Tevno ezera, a mezi osmou a půl devátou odcházejí. Jsme náhle jak v oáze klidu, užíváme relativního ticha plnými doušky. Většina Bulharů totiž neustále huláká, hlasitě žvaní, a to i v horách. Češi, kteří tam rovněž přespávali odcházejí chvíli před námi. Je přibližně 9:30 h. Vyrážíme po červené hřebenovce směrem k chatě Vichren. Ačkoliv procházíme již známá místa (z loňského přechodu Pirinu), přesto se mi kolikráte zdá, že tudy jdu snad poprvé ?!? Vylézáme pár kopců a následně je slézáme, obzvláště dlouhý byl vrch hned za rozcestníkem. Docela jsme se zapotili ... Čeká nás také úzký skalnatý hřebínek, který překonávám bez úhony a bez závratí. Nedaleko sedla Glavniška Porta odpočíváme. Teď už nás čeká je nepříjemný sestup. Cesta je převážně kamenitá, takže si připadám jak balkanska diva koza (kamzík), ale výhledy, zejména ty na Vichren, jsou překrásné. Skáčeme z šutru na šutr a těšíme se, až půjdeme po normálnější cestě. Zastavujeme u jezera Dălgo ezero, dojídáme tvrdý chleba, sýry a salám. Teď už jen závěrečný sestup k chatě Vichren, kde ihned shazujeme ludry a dáváme si pivko. Odtud se přesouváme pěšky po žluté do Banderice, kde s chutí namáčíme svá těla ve studené říčce. Už to bylo celkem akutní ;-). Večeři si vychutnáváme v místním stánku - úplně si bužírujeme - šopska salata (2,5 leva), kjufte (0,90 leva/ks) a opečený chléb (též něco málo stál). Dnes je tu postaveno více stanů, převažují Bulhaři, starší páry. Doufám, že noc bude klidná a bafani ji zase celou neproštěkají.

Zítra opustíme oblast Pirinu a přesuneme se na Rilu. Jsem zvědavá, jaké budeme mít počasí.


Cesta do SofiePirin - VichrenRila - MusalaPlovdiv a domů


ÚVOD   DENÍK   FOTKY   MAPA   

 
Kopyrajt © Pavel & El - 2007