Deník  

ÚVOD   DENÍK   FOTKY   MAPA   
Cesta do SofiePirin - VichrenRila - MusalaPlovdiv a domů
Rila.
 
Trasa
Z Pirinu - Balkán - na Rilu
 

Pátek 21. 7. 2006 - 7. den

Tento den je ve znamení přesunu z Pirinu (Banderice) do pohoří Rila (do Sapareva Banja a ještě o něco výš). Probouzíme se před 8. hod do podmračeného rána, rychle balíme, abychom v 9:30 hod odjeli busem do Banka. Kupodivu jsme rychlí, tak se ještě stavujeme u stánku na čaj - výborný horský čaj. Kolem projíždí a zastavuje blízko nás maršrutka, zjišťujeme ceny, a protože je levnější (3 leva/osoba) než autobus nasedáme a jedeme. V Banku jsme vyloženi u vlakového nádraží, tak se jen pár metrů přesuneme k autobusáku a obhlížíme odjezdy do Dupnice. Během chvíle přijíždí autobus směřující do Sofie. Ptáme se, zda by nás mohl vysadit v Dupnici. Po řidičově odpovědi 'ok' dáváme batohy do úložného prostoru a nastupujeme (7 leva/osobu a batoh). V Dupnici nezajíždí do centra, ale zastavuje nám u podchodu, kudy stačí jen projít, pak pár metrů rovně a jsme na autobusovém nádraží. Dobrou zprávou je, že odtud nám za 10 min jede autobus do Sapareva Banja. No, paráda, pěkně nám to navazuje ... Nastupujeme a 'frčíme'. Platí se až při vystupování (1,2 leva/osoba), a to mi Pája nechtěl věřit, že to tak někdy funguje. V S. Banje utíkám koupit chleba (aspoň 3 jejich nedobré veky) a neodolám ani nanuku. Pomalu se vracím, Pája zatím hlídá v autobusové zastávce batohy. Ani nestihnu výborné Corneto sbaštit a už jedeme taxíkem po serpentinách výš a výš. Ukazujeme mu na mapě, kam chceme zavést, souhlasí a za 10 leva (pro oba) nás tam hodí. Vysadil nás kousek před místem Zeleni preval, tam začínáme výstup k Sedemte ezera. Měníme sandále za pohorky a jdeme docela zprudka lesem po červené, po chvilce narážíme na rozcestník, nedaleko od něj je velký barák a je tam i voda, tak doplňujeme zásoby. Na rozcestníků píšou, že na Sedemte ezera je to 3:45 h. Pokračujeme po žluté, cesta vede kousek po silnici, což nám trochu zmátlo, ale bylo to tak. Pak se začíná prudce zvedat (odbočka ze silnice doprava). Ač jsme odbočku dobře viděli, jakýsi staroušek, do půl těla nahý a s teleskopickými holemi, nás velmi horlivě navigoval ... Přicházíme k místu označenému cedulí Rilský národní park, v blízkosti je velká chajda a Bulhaři tam mají asi mejdan. Pokračujeme po žluté značce po kamenité cestě, která sice jen mírně stoupá, ale zdá se nám to nekonečné. Potkáváme dost jednodenních výletníků. Pak žlutá odbočuje na lesní cestu, která se prudce zvedá a vede nás nejprve lesem (stromy jsou porostlé cizopasníky jako u chaty Javorov na Pirinu), poté klečákama. Před námi se otevírají pohledy do dálky, před námi zurčící řeka, vytvářející téměř vodopád, po pravé straně vidíme horskou chatu, no spíše hotel Rilska ezera. My pokračujeme dál k chatě Sedemte ezera.

Jupí už jsme u ní, teď jen najít místo pro stan. Nakonec zůstáváme u jezera Trilistnika a to na opačném břehu, než stojí kamenná chajda. V průvodci se dočítáme, že u ch. Sedemte ez. je prý kemp. Asi jsme už byli moc unavení a přehledli ho. Stan stojí, vaříme dobrůtku a teď už by to jen chtělo ty uřvané puberťáky, co jsou na druhém břehu poslat do prčic. Těžko se vnímá ticho hor, když tam pořád někdo ječí. Vůbec jim nevadí, že už se stmívá a je pěkná kosa.

Sobota 22. 7. 2006 - 8. den

Nemůžu tomu uvěřit, ale po vykouknutí ze stanu nás opět vítá modré nebe bez mráčků. Pája schází k Ribnimu ezeru, kde je pramen, aby doplnil zásoby pitné vody. Chvíli mu trvalo, než ho našel, ale podařilo se. Nebudeme 'sušit hubu' ... Kolem 10. hod vyrážíme nahoru směr sedlo Razdela podél dalších a dalších překrásných jezer. Je tu spousta bulharských výletníků, není divu, byl by hřích nikam nevyrazit za tak krásného počasí. Oblast Sedemte ezer je opravdu nádherná, stojí za to se tam vypravit. Rozcestník v sedle je zajímavý - popsala bych to asi jako kovové monstrum s nečitelnými nápisy. Odtud pokračujeme po červené hřebenovce k hoře Maljovica. Je to takové houpání se nahoru dolů, místy je cesta dost kamenitá. Po chvíli šlapání vidíme po pravé straně hodně hluboko dole v lesích ukrytý Rilský manastýr. Vede k němu i značená cesta, ale dle těch, co jí šli, je to masakr ... hodně dlouhý strmý sestup.

Na Maljovici je lidí jak na Václaváku, hrůza, myslím, že by naplnili celý autobus. Bulhaři vyrazili na výlet, někteří v riflích či teniskách. Vrchol Maljovice není přímo na trase, musí se k ní kousek dojít, ale je to hodně blízko. Teď nás bohužel čeká pěkný sešup dolů, to co jsme pracně vystoupali, již tradičně slézáme dolů. U Elenski ezer piknikujeme a pak pokračujeme ještě kousek dolů po červené značce k místu, kde se kříží s modrou. Odtud stoupáme po modré k zaslonu Orlovec, což se později ukázalo jako nepříliš dobrý nápad. Slezli jsme tudíž z Maljovice cca 400 m a k Orlovci stoupáme cca 300 m. Ale tak je to v horách pořád ... Orlovec je kamenná chajda, celkem útulná. Zatím jsme tu sami, ale po západu slunce přichází jeden Bulhar, který tu rovněž přespává. Netušíme, co byl zač, neboť přišel, řekl 'Dobr den', pak minimálně hodinu rachotil na střeše a téměř za tmy šel spát. Ráno vstal v 7:00 hod, zase tak půlhodiny cosi kutal na střeše a pak odešel. Kdoví, co tam schovával ...

Neděle 23. 7. 2006 - 9. den

My vylézáme kolem osmé, vystartovat na další túru se nám daří až v 9:30 h, to nemusíme balit stan, ale stejně nám to trvá. Míříme od Orlovce doprava nahoru po vyšlapané stezce, ale nikde nevidíme modrou, tak se kousek vracíme. Modrá vede doleva, tak jdeme tam. V sedle se rozhlížíme, kde je další modrá. Je nám jasné, že budeme zase slézat, ale kudy ?!? Buď je tam kamení, nebo kupy sněhu a docela ostrý sráz. Hledáme cestu, Pája sestupuje trochu dolů, já pro změnu vylézám nahoru, ale nikde nic. Nakonec přeci jen modrá! Je však viditelná pouze zespodu a vypadá dost opotřebovaně. Sestupujeme tedy po kamenech a pak nás nemine ani sníh v prudkém svahu. Modrá je tu velmi zřídka, orientujeme se spíše dle kamenných mužíků a doufáme, že nám neuklouzne noha, neboť to bychom neubrzdili (leda až dole o šutráky). Dole zase chvíli bloudíme, rozdělujeme se a hledáme nejschůdnější cestu. Nakonec volíme mnou nalezenou a sestupujeme k jakému si jezeru, u kterého jsou vidět lidi. Zase po šutrech, ach jo, my se jich snad nezbavíme ... Značku se už ani nesnažíme najít. Ti lidé, jsou 4 kluci z Čech, které jsme potkali už včera u Elenski ezer. Měli více rozumu, včera slezli k chatě Maljovica, odkud dnes ráno vyráželi, takže nebloudili jak my. Měli nejnovější mapu Rily 2006, ze které jsme se dozvěděli, že naše dnešní ranní trasa z Orlovci, po sněhu a kamení, už neexistuje. Prostě je zrušená. Tak už je nám vše jasné ...

Chvíli odpočíváme, pak jde Pája hledat pramen, zhruba po 20 minutách se vrací s plnými Petkami. Ještě že tak, jinak bychom pěkně žíznili, neměli jsme už ani kapku. Kluci odcházejí chvílu před námi a ukazují nám, kde se napojíme na červenou. Paráda, konečně zase víme, kde jsme a kam jdeme. No, a aby té radosti nebylo příliš, musíme svižně do kopce. U Strašnoto ezera je celkem dost lidí, doháníme i naše známé české hochy ... Pokračujeme směrem na Kobilino brniště. Kousek nad Strašnoto ezerem (ještě před sedlem) se jde po skále ... cesta je jištěná starými rezavými řetězi. Doporučuju spíše spoléhat na vlastní nohy než na ty rezavé dráty ... V sedle pauzujeme a klukům dáváme náskok. Následuje sestup do malebného údolíčka plného krásných květin. Kobilino braniště je na dohled, přicházíme tam cca v 15:30 hod. Přemýšlíme, zda zůstat či pokračovat. Místo se nám nelíbí, tak vítězí druhá varianta. Z braniště stoupáme doprava - nejprve klečákama na hřeben a pak prudce do kamenito-travnatého kopce, vylézáme do výšky cca 2 500 m. Tenhle kopec byl zatracene dlouhej. Pokračujeme po hřebenovce, kousek do kopce a pak začínáme mírně sestupovat. Nacházíme už dlouho vyhlížený pramen, je přímo u cesty (v mapě se trochu netrefili, lítá jim cca 1 km). Hledáme plac na spaní, neboť bychom to tu chtěli pro dnešek zakončit. Bohužel, je to tu špatné - hodně z kopce. Takže nasazujeme ludry a chceme dojít až k Ribnim ezeram. Odhad byl asi hodina chůze, ale byla to svižná půldruhá hodinka. Sestupujeme po červené dolů, chvíli mírně, pak prudčeji, zase klečáky, pak stoupáme a klesáme a stoupáme ... Kolem 20. hod konečně vcházíme do chaty u Ribnich ezer. Jsme pěkně vyřízený. Objednáváme si šopák a čaj, chleba nám prodat nechtějí, prý mají málo. Ani vloni jsme tu s chlebem nepochodili. Pak jdeme postavit a vaříme ještě těstoviny. Stmívá se, nebe je úplně jasné a začíná se citelně ochlazovat. Rychle do spacáků, usínáme kolem 22:30 hod.

Pondělí 24. 7. 2006 - 10. den

Probouzí nás až sluneční paprsky a horko ve stanu, zjišťujeme, že už je 10 hod. Včerejší 10,5hodinová túra fyzicky znát. Rychle vstáváme a začínáme se chystat, během hoďky se začíná mračit, proto vzdáváme plánovanou koupel v jezeře. Pereme jen nějaké své hadříky, nabíráme vodu do zásoby a vyrážíme na hřeben nad Ribnimi ezery. Je už skoro poledne.

Nahoře potkáváme Slováka, od kterého se dozvídáme, že za ním jde tlupa dalších 23 kousků, ale prý až v dvouhodinových rozestupech. Setkáváme se též s Čechi, které již známe od Tevno ezera a o kus dál další české kluky, kteří s námi jeli v autobuse z Brna do Sofie. Cesta je celkem pohodová, trochu nás straší mračící se nebe a ještě více tři kapky, které na mě spadly. Naštěstí zůstalo jen u těchto tří.

Zastavujeme na vrchu Kovač, dáváme si obědovou pauzu a užíváme si krásných výhledů na přehradu Beli Iskar. Bohužel dost fouká, tak tu moc dlouho nevydržíme. Sestupujeme k sedlu Džanka. Začíná mi být jasné, že salám, který jsem si dala k obědu, už nebyl ok. Pája je v pohodě, ale já jsem asi dobrý tester, takže mi je totálně zle od žaludku a musí to ven. Zatím co sedím v sedle pod rozcestníkem a rozdýchávám to, Pája jde k chatě Graničar pro vodu (je to asi 15 min dolů a 20 min nahoru).

Počasí se během dne umoudřilo a udělalo až horko. Zůstáváme v sedle i na noc. V žádném případě nebudeme trpět samotou, neboť je tu celkem sedm stanů - samí Češi či Slováci. Je to takový malý česko-slovenský kemp. Voda je pouze u chaty Graničar (lze tam koupit chleba za 1,20 leva) a záchody jsou za klečákama ...

Pozn.: Slováku jsem dnes potkali opravdu asi 23 kousků, generace tak nad 40 let a výš. Trousili se od nejstatnějších jedinců po nejslabší články. Když prý dobyli Musalu (v neděli), rozvinuli tam slovenskou vlajku a zpívali Hora zelená. To museli Bulhaři ale čučet :-)

Zítra je v diáři naplánována Musala natěžko.

Úterý 25. 7. 2006 - 11. den

Kolem osmé ranní nás budí klábosení sousedů. 'Ti jsou ale akční.' No, budiž, po chvilce vylézáme také. Počasí je dobré, sem tam mráček. Po snídani (salám radši letí do klečáků, třeba si Méďa Béďa pošmákne) jde Pája opět ke Grančáru pro vodu. Asi se mu tam líbí, že tam pořád chodí ... :-)) Chi, chi. Ja mezitím balím svoje věci, stan a Pájův spacák, zbytek bordelu už si bude muset zabalit sám. Kolem je rušno, neboť z brholů vylezli i zbývající Čecho-slováci.

Pája přináší vodu, kousek Kaškavalu (na 2 leva) a oplatky. Dokonce dostal grátis zelenou papriku. Asi se na paní pěkně usmíval nebo se jí ho zželelo a říkala si: 'Chudáček, asi má hlad ... ?'

Papriku jsme s chutí zchroupali k obědu.

Ze sedla Džanka vyrážíme v 10:10 hod. Hned v začátku nás čeká zatraceně dlouhatánský a v závěrečné fázi i pěkně prudký kopec. Výborná rozcvička po ránu, doporučuji :)

Na vrcholu kopce Ovčarec se pasou koníci, jsou teda dobří, že se vylezli, možná jsou křížení s kamzíky. Potkáváme tři Angličany, mají na zádech otřesně obrovitánské batohy, nechápu, co v tom táhnou, jdou hodně ztěžka a je na nich vidět, že toho mají plné kecky.

Na chvíli se zastavujeme nad Ropališki ezera (Pája je láskyplně nazývá Lišky), zatlačujeme slzu v oku ... a vzpomínáme na loňské krásné tábořiště. V dálce (zhruba nad Ribními ezery) honí černo-černé husté mraky. Čím více se blížíme k Musale, tím více se mraky černají a ozývají se první údery hromu. Zrychlujeme krok a doufáme, že bouřka zůstane vzadu a že s ním tentokráte nebudeme mít tu čest. Myslím, že vloni nám to stačilo! Poslední výstup - již přímo k Musale - je nepříjemný. Jdeme (žádným šnečím tempem) bez přestávky 30 minut a louskáme metr po metru. Sakra, ať už tam jsme! Závěrečná část se stává ještě prudší, takže nahoře s radostí odfukujeme, no spíše tak trochu funíme ... Vrcholová chata je letos otevřená, což je příjemné překvapení. Jednak se zde lze ukrýt před případnou bouřkou, jednak si můžeme objednat výtečný čaj (za 0,5 leva a cukru co hrdlo ráčí snést). Kupujeme si na památku i pohledy a samozřejmě nastává vrcholové focení. Je to takový trochu souboj s mraky. Z druhé strany sem přicházejí (od chaty Musala - 2 389 m) dva Češi, tak s nimi chvíli klábosíme. Začíná se valit mlha a bouřka se stále ozývá. Radši tedy velíme k sestupu k chatě Musala. Procházíme kolem Lednoto ezera, u kterého je zaslon. Z vrcholku Musaly vypadá jako plechová ruina, ale zblízka je to o něčem jiném. Má dokonce solární panely. Uvnitř jsme ale nebyly, tak nemůžeme podat bližší info. Během sestupu potkáváme Pražáka, se kterým se na dlouhou chvíli zakecáváme. Velký kus za ním se táhne zbytek jeho výpravy. Sám je nazval spíš rekreanty než turisty. Pak si ještě dáváme obědovou pauzu a už se před námi otevírá pohled na chaty pod Musalou. Zdálky to vypadá jako fajnové rekreační středisko, zblízka jsou to pěkné ruiny (Jedna chata - spíš hotel - asi už ho nikdy nedostaví, v současné době ho používají na sušení prádla, další chata je v pokročilém rozpadu.) V jedné boudičce se ale dá posedět, objednat si čaj, polévku či koupit nějaké drobnosti - sušenky, pivo apod. Lze se tam i ubytovat. My se naléváme (teda aspoň já) pravým horským čajem s medem a pak jdeme hledat flek pro stan. Stavíme jej u jezírka, toho nejvíce vzdáleného od chaty, abychom tam měli klid. Vzhledem k tomu, že místní puberťáci si nejdříve v chatě nakoupili pivka a teď hrají na schovávanou, tak si o klidu můžem nechat zdát. Chceme se po několika dnech zase vykoupat, tak vzýváme slunce a odháníme všechny čumily. Pája to stíhá ještě za slunečních paprsků, ale já mám smůlu. Buď se tu promenáduje nějaký frajer se svojí slečnou a nechává se od ní fotit na jezerních kamenech (ten je ale divnej, chi chi), nebo tu lítají ti puberťáci. Když už je konečně čistý vzduch a všichni jsou někde zalezlí, zaleze i slunce. No, musela jsem být statečná a během očisty trochu klepu kosu ... Pája mezitím vaří večeři a poté přijde na řadu i zákusek - kafíčko a bulharský oplatek ... Mňam :-)

Promýšlíme, jak naložíme se zbývajícími dny. Každopádně pojedeme do Plovdivu, pak se uvidí.

Budík nařízen na infarktových 6:50 hod.

Středa 26. 7. 2006 - 12. den

Byla to nejhorší noc našeho putování. Buď jsme si špatně ustlali, nebo to kafíčko 3 v 1, nevím, ale vůbec jsme nemohli usnout ... ani já, ani Pája. Pořád jsme se převalovali, počítali ovečky a spánek jako by nás ignoroval. Koukáme na čas na mobilu, je půl jedné a oči máme pořád jak baterky. Přitom jediné, co nás tu rušilo, byly přelety letadel nad horami. Zpočátku to vždy znělo jak bouřka a ono ejhle - letoun.

V 7:00 hod nás vysvobozuje zvuk budíku na mobilu. Kolem nás mlha a chlad. Tentokráte jsem použila dokonce své pletené rukavičky od Ťamanů.

V půl desáté vyrážíme směr Borovec, cesta dolů nám trvá 3 hodiny. Zpočátku vede stezkou mezi klečáky, či podobným roštím, sem tam travou. Pak se mění na širokou kamenito-hliněnou cestu (budují zde zřejmě silnici ke sjezdovkám). Potkáváme tlupu Francouzů, kteří míří k chatě Musala. Voní jak parfumérie, však to vyprchá ... a za pár dní budou 'vonět' jak my. Jak postupně ztrácíme výškové metry, začíná se oteplovat. Rukavice odhazuji v dál ...

Před jedenáctou jsme v Borovci. V obchodě se suvenýry se ptáme, kde najdeme autobusovou zastávku pro odjezd do Kostence. Nachází me ji poměrně snadno. Od obchůdku jdeme uličkou stále dolů až narazíme na hlavní silnici a tam už ji vidíme. Bohužel něco jako jízdní řády tu nevedou. Ptáme se tedy v blízkém obchůdků s potravinami. Bus směr Kostenec prý jede ve 12:20. Kolem dvanácté tu však zastavuje jakýsi bus, radši k němu přibíháme a ptáme se na 'naši' stanici. Jede tam, tak nasedáme. Cesta trvá 30 až 45 min, platíme 2,5 leva/osoba. Vystupujeme přímu u vlakového nádraží. Zjišťujeme si odjezd do Plovdivu a kupujeme bilety. Odjezd v 15:02 (brzi vlak čili rychlík), cena 4,20 leva/osoba. Poté, co po nás chtějí za úschovu batohů na 2 hoďky 2 leva/kus, necháváme si je radši na zádech a vyrážíme obhlédnout okolí nádraží. Dáváme se výbornou točenou čokoládovo-smetanovou zmrzlinu (chceme malou, ale ve srovnání s českou porcí, bych ji spíš nazvala extra velká) a ta chuť! Prostě nezapomenutelná! Obcházíme obchůdky a pak hledáme, kde bychom si dali šopák. Posílají nás do velmi útulné restaurace, není daleko od nádraží, jen je trošku bokem hlavního 'dění'. Obsluha příjemná, šopák výborný.


Cesta do SofiePirin - VichrenRila - MusalaPlovdiv a domů


ÚVOD   DENÍK   FOTKY   MAPA   

 
Kopyrajt © Pavel & El - 2007