Na předchozí stránku Na úvodní stránku Na další stránku
1. den (3. srpna 1999)

       Olga Ivánovna nám ráno ještě uvařila kafe a pak už se loučíme, měníme adresy, rozdáváme cigarety (Marlbora jim však nechutnají, prý je lepší kyjevský tabák) a necháváme holkám (Nadě, Táně a Marjáně) žvýkačky. Přicházíme na autobusové nádraží a jedeme do Koločavy. Jsem šokován. Autobusem se převáží různé náklady, mezi kterýma nechybí ani kuřata, slepice a prasata. Kdo to neuvidí na vlastní oči, neuvěří. Autobus je zhruba pro 60 lidí, jede jich však nejmíň dvakrát tolik. Ikarus však je na to asi jako dělaný. Taky silnice jsou tady příšerný a zajímalo by mě, jestli je vůbec někdy spraví. Vypadá to jako po povodních. Rozhodně Karosa by měla obrovské problémy tady jezdit, na rozdíl od Ikarusu, kterej je úplně v pohodě. Do Koločavy přijíždíme asi za 2 hodiny.

Museum Ivana Olbrachta        Koločava se rozkládá na levém břehu řeky Terebly, je zde velká škola (tam je i museum), obchody, krachující Nikolova krčma a mnoho dalšího, jak jsme poznali v následné důkladné exkurzi. Koločava je známa především díky Olbrachtovu Nikolovi Šuhajovi. Nebyl to však zdaleka jediný slavný loupežník zdejšího kraje. Vedle něj je to též např. Oleksa Dovbuš. Historie pravdivé loupežnické kariéry Šuhaje je poměrně krátká a prozaická. První prohřešek byla deserce, kvůli které se musel celou válku ukrývat v horách. Po válce se sice oženil a žil životem vesničana, ale v r. 1920 přepadl s druhem kolibu a ukradl brynzu a tvaroh. Po zatčení uprchl a opět se skrýval. Když zastřelil dva četníky a spolu s mladším bratrem se dopustil dalších zločinů, stal se psancem. R. 1921 byli oba bratři zavražděni svými bývalými kamarády. Jeho dcera žije v údolí Suchor do dnes.

Židovský hřbitov        Vystupujeme z autobusu a muzeum Ivana Olbrachta nalézáme hned. Potkáváme dva Čechy (z Hradce Králové) a za chvíli ještě i dvě Češky. Za chvíli se objeví manželé (učitel historie a učitelka němčiny) a hned nás berou na prohlídku Koločavy (mají zde novou organizaci "Kulturně historíčeské centrum"). Nejdřív jdeme na prohlídku muzea Ivana Olbrachta a dozvídáme se historii místního kraje. Je na nich vidět, jak si váží toho, že Nikola Šuhaj žil zrovna v jejich kraji. Je to asi jejich vzor. Pak vyrážíme na prohlídku Koločavy.
       Nejdříve vyrážíme k domu lesního správce (výklad o jeho schopnostech, o možnostech postavit si dům). Ukazují nám bývalý židovský hřbitov, bývalé JZD se dvěmi býky (kteří dostávají 5 Hř za oplodnění krávy) a s pracovníkem, který ve svých téměř 80ti letech nemůže pochopit, jak to, že kdysi velké a slavné družstvo zaniklo a který dál žije nedaleko kravínu a stará se o ty dva býky). Procházíme kolem bývalé továrny, která zaměstnávala půlku Koločavy (vyráběli se součástky do sovětských raket). Ukazují nám starou dřevěnici v hrozném stavu jako ukázku dávného bydlení a za chvíli dům žida, který věnoval peníze k vytvoření školy.
Výzdoba v pravoslavném kostele - ikony        Pak jdeme na prohlídku bývalého řecko katolického dřevěného kostelíku (byl postaven v 17. stol. bez jediného hřebíku), který nyní slouží jako muzeum ateizmu (vstup 1 Hř - chaotická změt exponátů, např. předměty starých řemeslníků, předměty denní potřeby z života v horách min. století i počátku tohoto. A nadevším plakáty a obrazy odstrašující od církví všeho druhu. Jejich zdeformované historie i působení, socialisticko - realistické obrázky církevních strašáků i hrdinů socialismu - prostě něco, co jinde neuvidíte.). U kostelíka jsou hroby českých četníků, které zabil Nikola Šuhaj Loupežník. Potom jdeme na prohlídku nového, tentokrát funkčního pravoslavného kostelíku za asistence popa, kde prohlídka Koločavy končí (za instruktáž si vzali 4,5 Hř). Přednášku hrdiny z první světové války odmítáme, neboť jsme přesyceni informacemi. Od popa dostáváme pitnou vodu.

Cesta z Koločavy na Piškoňu        Ptáme se ještě na cestu (mapu samozřejmě nemáme, buzolu taky ne) a pomalu vyrážíme k Siněvirskému jezeru. "Učitělnica" němčiny nám napsala na kus lístku adresu na její maminku, která bydlí v Siněviru. Že nás prý ráda ubytuje. Jdeme údolím řeky Terebla. Údolí je celé zničené po povodních z října 98. Do dneška se s tím místní obyvatelé nevypořádali. Nejsou tu žádné mosty, občas narážíme na baráčky, které určitě odněkud připlavaly. Všude jsou poházené obrovské stromy. Je tu vstup zakázán. Bohužel nevíme kudy jinudy jít, tak jdeme dál. Hledáme místo na spaní. Škrábeme se do prudkého svahu kopce a po chvíli narážíme na celkem pěknou rovinku. Ze spodu slyšíme dřevorubce, jak likvidují některé stromy po povodních a pouštějí je z kopce. Máme celkem strach, aby nebyli i nad námi a nepustili na nás nějakej jeden silnej kmeník. Vaříme polívku. Vodu, kterou nám dal pop, radši nepiju, protože pěkně smrdí. Cody je však jiného názoru, což se mu stalo osudné.

Na předchozí stránku Na úvodní stránku Na další stránku