Na předchozí stránku Na úvodní stránku Na další stránku
1. den (3. srpna 1999)

Oděsa.

Hlavní vlakové nádraží        Po skvěle prospané noci dojíždíme ráno do Oděsy. Vlak přijel asi o 10 minut dřív, tak stál před nádražím a čekal na tu správnou chvíli, aby mohl vjet na nádraží zase s přesným časem. To skutečně nechápu. Slyšel jsem jakési spekulace, že mají v jízdních řádech započítáno i případné zpoždění. No nevím. Jak budeme dále pokračovat z Oděsy, to je zatím ve hvězdách. Nejdříve na nádraží zjišťujeme spoj Oděsa - Černivci. Mají tu bezvadný počítač: je to takové zařízení, které má v sobě papírové jízdní řády. Ty jsou na zvláštním otočném mechanismu. Stlačením knoflíku s požadovaným městem se nalistuje ta pravá stránka a ukáže vám daný spoj. Něco tak propracovaného jsem ještě neviděl. Zatím však lístek nekupujeme. Necháváme baťohy v úschovně (zase ta "kamera") a vyrážíme na obhlídku města.

       Oděsa je především významným přístavem, leží přímo v ústí Dněpru do Černého moře. Město vzniklo na přelomu 18. a 19. stol., když ruská vojska dobyla tureckou pevnost Hadžibej (1789). Jméno dostala podle řecké osady Odessos. Je z velké části vystavěno z mořského lasturového kamene a je centrem jižní Ukrajiny a oblíbeným dovolenkovým místem i pro Kyjevany.

Potěmkinovy schody        Procházíme různými uličkami. Na každém rohu je alespoň jeden krámek s nápisem "Obmen volut". Je zde lepší kurz než v Užhorodu (buď Hřivna prodělala za dva dny inflaci a nebo v Užhorodě Hřivny mění za nějaký divný kurz, pravděpodobně kvůli hranicím). Jako první památka, co v Oděse vidíme, je "Oděská opera" (1884-87). Momentálně hrají Carmen. Nacházíme "Potěmkinovy schody", ze kterých je již vidět moře!!!

A. E. Richilie        Mé první moře. Fantazie. Ten pocit nelze popsat, no nádhera. Asi mi dá každý zapravdu, že první spatření moře v životě udělá na člověka obrovský dojem. Potěmkinovy schody dostaly název podle povstání v r. 1905 na stejnojmenném křižníku a jsou 30 m vysoké. Ještě než jsme zašli do přístavu, prohlédli jsme si sochu A. E. Richilieua (emigranta z Francie, který vstoupil do ruských služeb a stal se guvernérem kraje a starostou). Na schodišti potkáváme svatbu a Kozáka. Kráčíme do přístavu. Přístav je neuvěřitelně veliký a těch lodí ... Jsou zde obrovské jeřáby, které vykládají nebo nakládají lodě. V dáli za obzorem jsou dokonce vidět stojící lodě, čekající na to, až se přístav uvolní, aby mohly dojet se svým nákladem. Hned u přístavu ("morskij vokzal") je vlakové nádraží (pouze nákladní).

Přístav        Po prohlídce přístavu vyrážíme na pláž. Cestou míjíme jakýsi památník (Arkada) a pak už se před námi zjevila pláž. Nemeškám, strhávám ze sebe oblečením, beru plavky a valím okamžitě do moře. Poprvé v životě. Je slané. Konečně i já můžu potvrdit, že moře je slané. A jak. Hned jak jsem do něj vlezl, jsem se ho musel napít. Pak jsme se vystřídali s Codym a já zatím sbíral mušle. Zašli jsme do plážové restaurace na pivo (jak jinak, než že bylo hnusné) a Cody si koupil ještě i sušenou rybu. Prý byla dobrá, já bych ji teda ale nejed. Ty ryby prodávali úplně všude po pláži.

       Rozhodli jsme se, že zkusíme stihnout vlak do Černivci (máme na to asi hodinu, tak to snad stihnem). Cestou vidíme, jak lidi v Oděse úplně normálně stopují. Ukážou ruku a už jim zastavuje auto. Rozhodli jsme se to zkusit teda taky a skutečně. Hned první auto nám zastavilo. První slovo, které řidič však řekl, bylo TAXI. Tak takhle to teda funguje. Ukrajinci si takhle jednoduše přivydělávají. Pravoslavný kostel Jak nám řekl cenu tak hned odmítáme (zdálo se nám to předražené). Tím jsme si sami sobě podkopali nohy, neboť vlak nám před nosem ujel. No nevadí. Kupujeme lístky na zítřek (cena 35 Hřiven - vlak jede pravděpodobně přes Moldávii a ženská se nás ptá, jestli prý máme moldavské vízum ??? - samozřejmě, že ne ...) a jdeme do hospody. Cody je pěkně nasraný. Uklidnil jsem ho tím, že jsem ho pozval na pivo (zase nic moc) a na kafe, které má Cody velice rád. Máme pěkný výhled na pravoslavný chrám s obřími stříbrnými kopulemi (jedna z nejstarších budov ve městě). Bereme tedy baťohy z úschovny a valíme zpátky na pláž. Rozhodli jsme se, že uvaříme. Dělali jsme výbornou bramborovou kaši na 100 a jeden způsob.

       Právě, když jsme se rozmýšleli, jestli budeme na pláži spát, se ozval plážový rozhlas: "Posluchájtě, posluchájtě. Kanatnaja daróga budět zatvórena za tricať minůt". Samozřejmě nevíme vo co go a říkáme si, že budou za půl hodiny asi zavírat pláž. Někteří lidi se začali balit a odcházejí. A sakra, kde budem spát, když tu zavřou? "Posluchájtě, posluchájtě. Kanatnaja daróga budět zatvórena za dvacať minůt". Další lidi odcházejí. "Posluchájtě, posluchájtě. Kanatnaja daróga budět zatvórena za děsať minůt". Na pláži skoro nikdo nezůstal. Balíme si baťohy a připravujeme se na to, že budeme asi odcházet. "Posluchájtě, posluchájtě. Kanatnaja daróga jesť zatvórena". Chvíli jsme čekali, jestli nás někdo bude z pláže vyhazovat. Nikdo se k tomu ale neměl, tak jsme z plážových laviček připravili nocleh. Spojili jsme prostě čtyři lavičky, pod ně jsme pomocí bederních pásů připevnili baťohy, já jsem si ještě přidělal pomocí suchého zipu sandále k lavičce a šli jsme spát. Říkáme si, že pokud nás v noci někdo nezavraždí, tak by nás okrást neměli. Na pláži celou noc někdo byl a v dáli byl nějakej mejdan s ohňostrojem. Ještě přemýšlíme o "Kanatnej daróge" a teprve další den jsme zjistili, že je to vlastně lanovka, která spojuje pláž s městem. V noci po pláži pobíhaly krysy - nechutné.

Na předchozí stránku Na úvodní stránku Na další stránku