Na předchozí stránku Na úvodní stránku Na další stránku
1. den (3. srpna 1999)

       Po půl hodinovém přemlouvání nás (mě) zlákala nabídka, že má doma samohonku. Tu jsem na Ukrajině chtěl vyzkoušet. Je rozhodnuto. Jdeme v Vasilovi. Hned při vstupu do jeho domu zjišťujeme, že něco není v pořádku. Má malý byt s kuchyní a obývákem, má černobílou televizi, postel a kamna. To je tak všechno. Dovídáme se, že je Vasil rozvedený a jeho "žíňka" se vdala za Čecha a bydlí u něj - potvora to je, říkal Vasil. Zjišťujeme, že Vasil nemá práci ani peníze a dokonce ani onu samohonku. Loudí po nás peníze, že ji skočí koupit. Vytahujeme tedy vlastní zásoby - Bechera. Já a Cody jsme měli malou skleničku a zbytek vypil Vasil. Cody ho poráží v šachách, které mu moc nešli (možná zabíral náš becher) a pak koukáme na televizi. Dávali jakýsi ukrajinský seriál, který má pravděpodobně v Ukrajincích budit národní hrdost. Na Vasilovi to fungovalo, dost to prožíval a každou chvíli vykřikoval. Usínáme. Vasil nás měl vzbudit ve 4 hodiny a místo toho nás už ve 2 hodiny vyhazuje z domu (asi zjistil, že z nás žádné prachy nedostane). Hledáme naši původní lavičku a spíme dál.

       Ve 4:30 vyrážíme vlakem do Jasynje. Jasynja byla před válkou nejvýchodnější obcí ČSR a cesta rychlíkem z Prahy tehdy trvala asi 22 hodin. Asi v 7 hodin jsme tam (vlak měl 5 minut zpožděni, co to?). Ještě než vlak zastavil, vypadly dveře, které jsme s Codym potom nasazovali. Cestující na nás koukali a bylo na nich vidět, že nás chválí, jak nám to jde. V Jasynje nám jeden děda říkal, že pokud vážně chceme jít na Hoverlu (prej to je bláznovství), tak jsme měli vystoupit předchozí zastávku. Sakra. Vlak zpátky jede až za 4 hodiny, tak jdeme zpátky pěšky. V Jasynje ještě snídáme - kupujeme výborné pirožky a tonic a valíme dál. Asi po hodině přicházíme do vesničky Lazeščina, kde jsme měli původně vystoupit. Každá vesnice na Ukrajině je šíleně dlouhá. K ním patří i Lazeščina. Předpokládám, že mohla mít tak 2000 obyvatel. Cody si řekl, že na konci vesnice si sundá svetr, ale po hodině chůze však na konec nemůžeme dojít. Všude jsou vidět pořád různé baráčky a ohrady s krávama. Lidi žijí skutečně všude. Zajímavá vesnice - na každém baráku seděla aspoň jedna straka. Že by je používali místo hlídacích psů?

       Za další půlhodinu již vstupujeme konečně do chráněného parku (biosférická rezervace) a začíná mírně pršet. Jedna stará babka nám říká, ať nikam nechodíme, že prý zmokneme. Na truc jdeme dál. Za chvíli nás zastavuje horská služba nebo co to je za lidi a zapisují si číslo Codyho pasu (stačil jim jenom jeden - toho staršího - Cody vypadá skutečně zhruba o 10 let starší). Museli jsme zaplatit poplatek za nocování (50 kopějek). Ptají se nás, jestli máme palátku a my odpovídáme, že spacák máme. Až později jsme zjistili, že palátka je stan - ten samozřejmě nemáme. Snažili se nám prodat mapu za 10 Hřiven a pohledy kus za 8 Hřiven. Odmítáme. Necháváme si pořádně vysvětlit cestu a vyrážíme.

MHD na Hoverlu        Asi po hodince chůze zastavujeme nedaleko studánky a vaříme. Po jídle se musí bezesporu odpočívat. Vidíme, jak kolem nás projíždí koňské spřežení. Po chvíli se zase vydáváme na cestu. Asi po kilometru narážíme na žigulika, zaparkovaného nedaleko lesa, s českou poznávací značkou. Jdeme dál a přicházíme k jakémusi rozestavěnému mostu, který již nebude asi nikdy dostavěn. Bohužel, dále vedou dvě cesty. Já navrhuju tu, která nevede přes most (neboť nevypadal, že by se dal přejít). Hraniční kameny (ČSR/Polsko) Potkáváme však domorodce na kole (Ukrajinec na ukrajině), který nám poradí, že dál se jde bohužel přes ten most. Když jsem viděl, že on ho přešel i s kolem, tak to snad zvládnu i já. Cestou jsme viděli ještě jakýsi statek (chovali tam koně i krávy) a pak už začalo děsivé stoupání. Nacházíme patníky (hraniční kameny) ještě z první republiky (Československo - Polská hranice z roku 1923).

       Vycházíme z lesa a přímo před sebou vidíme vrchol Hoverly (aspoň si myslíme, že je to už ono). Je to však příšernej kopec. Tak teda vyrážíme. Brodíme se klečemi. Po cestě potkáváme mladou dvojici z Moskvy (holka vyloženě nemůže). Cody má přede mnou náskok asi 15 minut. Konečně ho doháním. Ještě kousek a měli bychom být tam. A sakra. To je pouze půlka Hoverly a vrchol je zhruba tak půl kilometru ještě do prudšího kopce. Naštvaně pokračujeme dál. Míjíme studánku. Vidíme stan, ve kterém jsou ukryti pastevci a všude dokola samé krávy. Nechápu, jak se tak těžké zvíře může vyškrábat do takové výšky.

Konečně na vrcholu Hoverly        Konečně na vrcholu (2061 m). Je tu kříž a památník k 5. výročí samostatné Ukrajiny, ukrajinská vlajka a vlajka se symbolem konopí. Ani jsem netušil, že tu bude takových lidí. Kecáme s nimi a zjišťujeme, že jsou to kyjevští studenti. Ptáme se jich na další cestu (máme namířeno do Kvasů). Ještě se fotíme a hlavně čekáme, až zmizí mlha, která tu je od té doby, co jsme vylezli navrchol. Procházíme se zatím teda po vrcholu a nacházíme smetiště (však je to jenom biosferická rezervace, nic víc, tak proč by tu nemohlo být, že?). Stále mlha. Začíná nám být zima, tak pomalu scházíme. Nalézáme další studánku a je rozhodnuto. Za chvíli bude večer, zůstaneme tady. Jenom doufám, že nebude pršet (zatím fouká pěknej vítr). Vaříme puding (nedoporučuju kupovat Dr. Oetker třešňový - je kyselý a hlavně hnusný - příště koupím nějaké obyčejné české). Třešňový se nepoved, tak ho vylíváme a vaříme další - čokoládový. Po mírné úpravě (kakao) jsem si celkem pochutnal. Ještě nesmí chybět kafe, že, a pomalu uléháme.

Na předchozí stránku Na úvodní stránku Na další stránku